Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lakely Dorton: Zápis sedmnáctý

 

Zápis sedmnáctý: Výslech

 

Datace:

Pro přesnější orientaci v datech je důležité uvést staré a nové datování. Staré datování bylo nahrazeno novým především proto, že padlo hlavní město staré říše a posléze říše samotná. Nyní tedy fungují dvě formy datování

IE (Imperial Era). Původní datování. Rozkládá se od mýtického roku 0 IE, kdy se uvádí zrození císaře Kartorena, který založil první unii planet, ze které později vznikla stará říše. Datování končí rokem 9061 IE. V tomto roce se odehrála bitva o Matikus, kde byla soustředěna většina tehdy zbylých Říšských flotil proti hlavní kerenské flotile. Bitva byla posledním vzepřením staré říše, která se poté rozpadla.

PIE (Post Imperial Era) Nová datace začíná rokem 0 PIE. Přesně deset měsíců od bitvy o Matikus, kdy se podařilo sjednotit velkou část doposud vzdorujících civilizovaných planet, pod jednotnou říši Nové Anotrepie.

 

 

aurora-lod-color-promo4.jpgUž delší dobu byl opět při vědomí. Lakely jen ležel a poslouchal co se kolem děje, otevřít oči mu za prvé bránil strach z toho, co uvidí, za druhé se snažil zorientovat a připravit na to, co by mohl vidět. Kolem se pohybovalo několik lidí, slyšel, jak pořád něco stěhují a v pozadí toho všeho byl slyšet šum a pípání přístrojů.

„Otevřete oči, pane Dortone, víme, že jste vzhůru a nemáme na vás celé věky.“ Ze tmy promluvil ledově klidný hlas, s přízvukem, který Lakely ještě nikde neslyšel. Byla to sice galakština, ale oproti té klasické byla jakýmsi způsobem více procítěná. Byla příliš spisovná, na běžnou mluvu, to se dalo soudit z jediné věty, lingvistika však byla byla to poslední, na co Lakely myslel. Spíše převládal strach z toho, zda nějakým způsobem dokáží, pomocí vnějších znaků, poznat, že už je pří vědomí. Nemělo cenu dál čekat, otevřel oči.

To, co uviděl, ho pořádně zmátlo. Před sebou viděl velice známý obličej, samozřejmě, byl to obličej jeho samotného. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že leží připoutaný tak, že se nemůže hýbat, s obličejem namířeným přímo do zrcadla umístěného tak patnáct centimetrů před ním. O chvíli později si ještě všiml, že neleží na zádech, ale je zavěšený směrem k zemi, tedy spíše se vznášel v nějakém energetickém poli, které ho pevně poutalo.

Chvíli se nic nedělo, tak Lakely do pípání přístrojů položil otázku, která ho už chvíli tížila a také ho momentálně nenapadalo nic příhodnějšího. „Kdo jste a co od nás chcete?“

„To je velice úsměvné, pane Dortone, na to samé se máme v plánu zeptat my vás. A protože mám takový dojem, že ten, kdo napadl náš domov, jste vy a že momentálně jsme v jakési výhodě, pokud jste si již všiml, tak budeme chtít odpovědi první my.“ Na krátký okamžik se odmlčel a pak pokračoval. „Radil bych vám, abyste své odpovědi myslel upřímně a pravdivě, poznáme, když se budete chtít lhát a pokud byste náhodou nechtěl odpovědět vůbec, čekají vás, stejně jako v případě lži, velice nehezké chvíle. Lidské tělo je věc, kterou i bez vaší mysli dokážeme přinutit k čemukoli, i k odpovědi, kterou budeme chtít znát.“

Vyhrožují mi mučením? Zpanikařil Lakely, strach proběhl celým jeho tělem. A aby toho nebylo málo, tak přišla na jeho myšlenku odpověď, což ho zcela zmátlo.

„Nebudeme vás mučit, jak barbarské, abych byl přesný, budeme pouze využívat nedokonalostí vašeho těla k jisté stimulaci podnětů, popřípadě převezmeme kontrolu. To se snad nedá nazvat mučením, tohle je osvědčená a mírná forma výslechu.“

V zrcadle pod sebou zpozoroval, jak má obličej pokřivený grimasou strachu, byl to podivný pohled a jeho samotného překvapil. „Vy čtete myšlenky?“

„Na hloupé otázky není čas, přejdeme k věci, musíme ještě vyslechnout tu slečnu, co s vámi přiletěla. Ta nás velice zajímá, má zajímavý mozek, nicméně k věci. Proč jste se pokusili proniknout na stanici?“ Jeho hlas náhle ztvrdnul a byl úsečný a strohý.

„My jsme sem nechtěli proniknout násilně.“ Ve chvíli, kdy dořekl poslední slovo, mu tělem projela, nesnesitelná a svými účinky tak neznámá bolest, že ač vydržel celkem dost, neudržel se a vykřikl bolestí, do očí se mu nahrnuly slzy. Nejhorší na tom bylo, že bolest nepřicházela z konkrétního místa, ale jakoby se každá jednotlivá buňka v těle svíjela v hrozné agónii. Trvalo to sotva dvě sekundy, ale i tak ho to naprosto vykolejilo.

„Vážně, já na to mám jiný názor,“ řekl už klidně jeho trýznitel.

„Stanice nám odeslala souřadnice místa přistání a navedla nás na přistání, přechodové komory byly otevřené!“ bránil se Lakely, tušil, že teď přijde další příval bolesti, ale nic se nestalo.

„Byly otevřené?“ řekl jeho mučitel. V jeho hlase byl patrný posměch.

Jen co to dořekl, zrcadlo umístěné pod Lakelym obživlo. Nejdříve se lekl, než pochopil, že je to vlastně displej. Displej zobrazoval záznam z nějaké místnosti. Když do ní vešly tři postavy ve skafandrech, došlo mu, že se jedná o záznam z přechodové komory. Sledoval, jak se jedna postava snaží bez úspěchu otevřít dveře. Následně k zámku přistupuje druhá postava, která odstraňuje kryt. Sám lakely pak upravuje obvody, aby se otevřely dveře. Dveře se však jen pootevřely. Tehdy si Lakely myslel, že jsou jen poničené, ale nyní mu došlo, že je museli pouze odpojit od energie, aby jim ztížili vstup na stanici.

Na čele se mu objevila kapka potu, tohle byl dost výmluvný důkaz, který je stavil do pozice nepřátel, jenž se násilně vloupali do stanice.

„Byl bych vám vděčný, kdybyste nelhal. Tu bolest, co jste cítil, člověk vydrží párkrát, většinou však dochází velice brzy k nevratnému poškození mozku,“ řekl věcně a pokračoval, „Zeptám se vás ještě jednou, proč jste vnikli na naši stanici?“

Bylo těžké odpovědět něco, co by nevypadalo jako výmluva, protože samotná pravda se nyní pro ně jevila jako jasná výmluva. Nechtělo se mu příliš riskovat, strach, který ho doprovázel při pomyšlení na to, co způsobuje tento mučící přístroj, ho nutil uvažovat nad každým slovem, co řekne.

„Náhodou jsme na vás narazili, tak jsme prozkoumat stanici.“

„Samozřejmě,“ řekl úsečně, „a to vás ani na vteřinu nenapadlo dodržet CGK?“

„CGK?“ podivil se Lakely, „Nechápu, co tím myslíte.“

„Jistě, vy jste vůbec strašně pomalu chápavý, mám spíše dojem, že nechcete chápat. Možná byste chtěl znovu okusit trochu bolesti.“

„Ne!“ rázně vykřikl Lakely. „Já vážně netuším co to je!“

Chvíli bylo ticho, pak byl slyšet povzdech. „Myslíte si, že vám uvěřím, že neznáte Cestovní Galaktický kodex?“

„Cestovní, cože?“ Lakely zauvažoval, pak mu něco vytanulo na mysli, „Počkat, vy myslíte… ale to je předchůdce Základních přepravních pravidel a řádů. Jak bych ho mohl znát, já jsem historik a slyšel jsem o něm jen na jedné přednášce meziplanetárního práva. Tento kodex přestal platit krátce po tom, co definitivně padla říše.“

Jeho trýznitel si posměšně uchechtl. „Typický přístup Anotrepie, sotva padne říše, nejen že založí nové impérium, ale rovnou si změní i základní galaktické zákony. To však neznamená, že nebude CGK ještě v povědomí obyvatelstva.“

„Jak víte, že jsem z Anotrepie?“

„Tady otázky dávám já!“ Až nepřirozeně zvýšený hlas Lakelyho vyvedl z míry tak, že utichl. „Nicméně, myslím, že i zde vám pravda musí být jasná. Záznamy z lodi mluví jasně.“

„Jen jsem chtěl ještě dodat,“ začal Lakely s očekáváním přívalu bolesti, „že vaše domněnka o tom, že by kodex zůstal v povědomí obyvatelstva, je dost úsměvná. Neplatí už skoro tisíc let.“

V prostoru se rozhostilo podivné ticho. Lakely slyšel v jednu chvíli i šepot. Čekal, co se stane, fakt, že neviděl, co se kolem děje, mu stále více vadil. Když jeho trýznitel promluvil, v jeho hlase byl poznat náznak pochyb.

„Podrobnosti jsou nepodstatné. Faktem je, že Anotrepijská republika zradila říši a proto vás dle Galaktického právního zákoníku obviňuji z velezrady a napomáhání úhlavnímu nepříteli říše, za nedovolené vniknutí na výsostné území říše, dále…“

„To je směšné, tohle…“ Lakelyho skočení do řeči jeho trýznitele, ho stálo další příval neskutečné bolesti, opět jako by každá buňka v těle chtěla vybouchnout bolestí. Lakely nebyl schopen ovládat své emoce a jeho řev jemu samotnému trhal bubínky. Když bolest zmizela, nebyl schopen slova. Jeho oči nedokázaly zaměřit jeho vlastní odraz v displeji.

„Přerušit soudce ve chvíli kdy vynáší rozsudek je opravdu hloupé a troufalé. Nakonec, co jiného bych mohl čekat od Anotrepijského zvěda.“

 „Já nejsem zvěd! Říše už dávno padla, já vám nerozumím,“ vysoukal ze sebe Lakely, síly ho pomalu opouštěly a svět kolem se mlžil, až vše pohltila tma. Opět upadl do bezvědomí.

 

Autor: Lukáš Houška

Korekce: Alissa

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA