Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lakely Dorton: Zápis sedmý

promo2.jpg

Zápis sedmý: Nevzdávat to

   Bylo to jak probuzení do nového života. Naprosté zmatení, neznámé prostředí a strach z toho, co se stane, až se otevřou oči. Lakely pocítil chlad, hned potom se dostavila tupá bolest hlavy. Zvonilo mu v uších a na tvář mu kapala nějaká tekutina. Snažil se nastartovat svůj mozek. Chvíli přemýšlel nad tím, jaký je to zajímavý pocit, když mu kape na tvář příjemně teplá tekutina. Ale v hloubi jeho pomalu sílícího vědomí se zablesklo světlo strachu. Ve chvíli, kdy mu porozuměl, se zděsil.
   Otevřel oči a prudce se posadil. Hned poté mu hlavou projela tupá bolest a opět se sesul do pokroucené sedačky. Narazil na železnou traverzu, která prostupovala kokpitem vznášedla. Zaklel a mnul si bolavé místo. Vtom si však opět vzpomněl na teplou tekutinu, která odkapávala z traverzy. Okamžitě zapomněl na bolest hlavy a rozhlédl se. Bylo zde šero. Jeho pohled sjel na ruku, kterou právě pustil traverzu. Zorničky se rozšířily. Skutečně to byla krev.
Pohledem se pomalu posouval po traverze. Každý prohlédnutý centimetr mohl skrývat bolestivou pravdu a proto tu vteřinu, co projížděl pohledem železo plné tmavých gleků, snad ani nedýchal. Cítil jen strach. Jeho pohled dopadl na podivně zkroucenou postavu. Byl to řidič.
Vypadal, jako by v okamžiku nárazu vyletěl ze svého křesla a v tu chvíli ho něco přimrazilo v této poloze. V této poloze ho však držela ona traverza, která procházela jeho břichem. Byl to nechutný pohled. Lakelymu se zvedl žaludek. Odvrátil svůj pohled. V tu chvíli mu něco došlo.
Otočil se v zdeformované sedačce a hledal Balérii. Nejdříve jí nemohl najít, ale pak spatřil její nohu. Celé tělo měla zapříčené za sedačkou, nedalo se poznat, zda žije. Rychle se k ní přesunul. Dost nemotorně popadl její nohu a snažil se ji vytáhnout. Vtom mu došlo, že by jí takhle mohl ublížit, ale to už bylo jedno. Noha se pohnula. Hned potom se zpod sedačky vyškrábal zbytek těla Balérie. Po čele jí stékal pramínek krve, ale jinak nevypadala ani příliš vyděšeně. Chabě se na Lakelyho usmála a rozhlédla se po kabině. Spatřila i mrtvého řidiče a odvrátila pohled. Její pleť se odbarvovala do těch nejbělejších odstínů. Bylo na ní poznat, že se hodně přemáhá a vnitřně bojuje s tím obrovský strachem, který i Lakelymu podrýval pevnou půdu pod nohama.
„Kde jsme?“ řekla chraplavým hlasem. Zřejmě si nepamatovala poslední události.
„Kerenský křižník dopadl do zálivu,“ vzpomínal Lakely, „pokoušeli jsme se uniknout, ale dříve než jsme dojeli do dálničního tunelu, smetla nás tlaková vlna. Nevím, kde jsme teď, ale žijeme.“ pousmál se.
„A co knihy?!“ zbystřila a začala hledat východ z kabiny. Lakely si nebyl jistý, jestli je správný čas starat se o knihy.
   Po delším úsilí našli jediný východ z kabiny. Lakely rozbil zbytek předního okna a pomohl Balérii vylézt na horu pokrouceného železa. Ocitli se na vrcholu mnoha zničených vznášedel, která pod mocnou silou tlakové vlny ucpala vjezd do dálničního tunelu. Jejich vznášedlo bylo v zadní části celkem nepoškozené a bylo na začátku této hory šrotu. Díky tomu to vypadalo, že knihy jsou zachráněny. V tunelu však svítilo jen chabé nouzové osvětlení. V dálce byly slyšet hlasy a vzduchem se šířil štiplavý zápach spáleniny.
   Oba museli přimhouřit oči. Světla v tunelu se rozsvítila a dokonale je oslnila. Když si jejich oči přivykly, spatřili dlouhý tunel ucpaný tisíci vznášedly. Všechna stála. Dlouhá zácpa se táhla až k nim. Oni samotní stáli na příčině zácpy. Mohutná hromada sešrotovaných vznášedel, které ucpaly výjezd z tunelu. Vjezd do něj byl však stále průchozí. Lidé utíkali k východu a nechávali své stroje stát. V tu chvíli do vjezdu do tunelu vjela vojenská vznášedla.

ruins.jpg   Opět byli v teple. Právě je ošetřovali v centrální nemocnici. Byli převezeni jako králové. Většina významných osobností už totiž buď odletěla, nebo byla zabita. Planeta byla postupně evakuována. Dozvěděli se, že první nápor Kerenů byl odražen. Národní flotila Anotrepije zvítězila, avšak za cenu velkých ztrát. Bylo jisté, že ještě nemají vyhráno. Vědělo se, že se Kerenové pomalu sbírají k dalšímu útoku. Mohl vlastně přijít kdykoliv.
Jejich vzácný náklad byl zachráněn a nyní spokojeně čekal na převoz v novém vznášedle před nemocnicí. Ale dalo jim to zabrat, než vysvětlili veliteli jednotky, který je našel, o co tu jde a kdo vlastně jsou. Když po dlouhém vysvětlování přesvědčili velitele, že jde o velice cenný poklad, který musí být zachráněn, a vysvětlili mu, kdo jsou, chtěl Lakelyho i s knihami okamžitě poslat na jinou planetu, ovšem Balérie měla zůstat. Nebylo totiž již moc místa v odlétajících lodích. Lakely vlastně nikdy nepochopil, proč on je v elitní skupince a Balérie není, přičemž nebyla o nic horší ve svých vědomostech než on.
   Nakonec po velké slovní při se domluvili, že je oba převezou do nemocnice. Velitel zatím sežene loď, na kterou by se vešli oni i s nákladem a nechá je odletět samostatně, protože na knihy už nebylo v odlétajících lodích místo a Lakely a hlavně Balérie je chtěli mít na očích.
Než se dostali do nemocnice, proletěli nad městem. Z mnoha míst vycházel černý kouř a na mnoha místech hořelo. Už se rozednívalo, když přelétali nad zálivem. Byla to katastrofa. Po spojovacím Baretronském mostu nebylo ani památky. Pobřežní části města byly srovnány se zemí a vznosné stavby ležely v troskách Jen Centrální baretronská věž, mohutný mrakodrap o devíti stech patrech, katastrofu přečkala. Byla speciálně navržena, aby přečkal silné zemětřesení, a přílivová vlna s výbuchem a kouřem mu pouze poničila plášť.
   Balérie celou cestu do nemocnice neřekla ani slovo a jen bezmocně sledovala zkázu města pod nimi. Měla tohle město ráda, asi jako Lakely a proto chápal jak se asi cítí. Lakely byl však poměrně apatický. To, co se za poslední den stalo, v něm zanechalo hlubokou stopu. Jistá otupělost s neskutečnou únavou mu zabraňovala více prožívat zkázu svého světa.

„Dobrý den, pane Dortone.“ Hluboký hlas vycházející ode dveří vytrhl Lakelyho z přemýšlení nad předchozími událostmi. Balérie spala na vedlejší posteli a zřejmě ji hlas neprobudil.   Lakely se otočil po hlase a spatřil vysokého a mohutného muže. Měl na sobě uniformu vrchní stráže prezidenta a u pasu mu visela plazmatická puška. Po pravé tváři se mu táhla dlouhá jizva, ale jeho pohled byl i přes všechen jeho militaristický vzhled klidný, a snad i vlídný.
„Dobrý den,“ odpověděl Lakely neurčitě.
„Těší mě. Já sem generál Saren Pol. Byl jsem vám přidělen jako doprovod při vaší cestě z planety.“
   Lakely se zamračil. Byla mu přidělena stráž? To tak ještě potřebuje, vojáka! Musí jen přestěhovat knihy, nebudou přeci válčit. „To asi nebude potřeba, generále,“ odpověděl.
„Tím si nejsem tak jist, pane Dortone. A i kdyby nebylo, přidělil mě k vám prezident, nemáte moc na výběr. Budu pouze zajišťovat bezpečnost vaší cesty na Koresin,“ odpověděl takovým způsobem, že jakákoli další diskuze byla nemožná.
   Lakelymu se tenhle tón a vojenské vystupování vůbec nelíbil, ale bylo jasné, že teď to nemá cenu. Pokrčil rameny a otočil se, aby se mohl konečně trochu prospat.
„Musíme vyrazit hned. Kerenové se mohou kdykoli vrátit,“ oznámil stroze generál.
Lakely se posadil a nasupeným pohledem provrtal generála. „To si děláte srandu. Teď jsme přišli. Říkali nám, že do rána nás nechají odpočinout.“
„Na odpočinek bude dost času na lodi. Jak říkám, hrozí, že se vrátí Kerenové.“
„Kdy už tohle skončí,“ utrousil poznámku Lakely.

   Balérii se po probuzení ani nemuselo dlouho vysvětlovat, o co jde, a bez jediného slova se zabalila a odešla s nimi z nemocnice.
   Park před nemocnicí byl známý hlavně jednou atrakcí. Nacházela se v něm dvojice stromů, ovšem tyto stromy nebyly umělé, ale skutečně živé. Na Anotrepiji bylo těžké narazit na živou přírodu. Dvanáct tisíc let nepřetržitého obývání historicky doloženou vyspělou civilizací, zanechalo na její biologické rovnováze vážné stopy. Lesy se nacházely pouze na zakázaném kontinentně, který jako jediný přírodní výměník a čistič atmosféry pomáhal technologickým výměníkům kyslíku na severním pólu planety, který sloužil jako technické zázemí pro celou planetu.
   Ve městech se na celé planetě vyskytovalo jen několik skutečných a živých stromů. Půda byla tolik prosycena pro stromy špatnými látkami, že bylo zkrátka těžké se někde uchytit. Právě proto byly tyto živé unikáty tolik navštěvovanou atrakcí a ve školách se učilo, kde rostou.
Lakely nad tím přemýšlel, když se rozhlížel po ohořelém okolí nemocnice. Právě tyto dva památné stromy byly jedinými pozůstatky parku, který tu ještě včera stál. Bylo ironií osudu, že polykarbonické slitiny tvořící umělé stromy byly mnohem více náchylné na teplo, než stromy přírodní. A tak, i když z jedné části zčernalé, stále tvar si držící dvojice stromů stála jako smutný památník na park, ležící v pokrouceném černém hřbitově umělých stromů.

   Vznášedlo už čekalo před nemocnicí. Generál Saren zaujal místo řidiče a počkal, dokud nenastoupili i Balérie s Lakelym.
„Pojedeme na vojenský kosmodrom Hanoret. Ten jediný zůstal zcela nepoškozen a navíc je tam pro nás připravena volná malá nákladní loď,“ oznámil věcným tónem Saren. Lakely ani Balérie nic neříkali, a tak se rozjel.

   Projížděli Lakelyho rodným městem. Lakely se díval na zkázu kolem, na ty různé kontrasty, kolem kterých projížděli, a nebylo mu vůbec dobře. V jednu chvíli jeli ulicí, která vypadala přesně tak, jak si jí Lakely pamatoval – oblíbená kavárna, stará budova místní knihovny, obchůdek s galaktickými kuriozitami a tak dále. Jediné, co bylo rozdílné, byla neopatrně zaparkovaná vznášedla, liduprázdné ulice a podivný mrtvý klid. O několik chvil později se zase brodili kopami trosek, dýchali vzduch, který byl prosycen podivně nasládlou spáleninou, a kam jen oko dohlédlo byla jen hrůza a zkáza.
   Byl však zázrak, že vládní palác se svými mnoha věžemi a rozsáhlými křídly, poskytujícími prostor pro mnohé jednací sály a tisíce úřednických kanceláří, stále téměř netknutý. Jako poražený panovník shlížel z malého kopce na poničené město.
Všude vládl klid, mrtvý klid. Takhle Lakely Baretron nikdy neviděl.
   Museli objet záliv, protože most byl zničený, a tak jim cesta na Hanoretský kosmodrom trvala dlouho. Nacházeli se zrovna v polovině cesty, když přibližně kilometr od nich dopadla zbloudilá laserová střela do obytné čtvrti a způsobila malé lokální zemětřesení. Lakelyho to vyděsilo, ale Balérie se v očích objevil takový strach, jaký u ní nikdy neviděl. Bez jediného slova ho křečovitě objala a s přimhouřenýma očima sledovala následky dopadu střely.
   Hanoret se akorát díval na svůj komunikátor. „Hmm,“ utrousil, „právě mi sdělili, že na Anotrepiji zaútočila druhá vlna Kerenů. Budeme si muset pospíšit.“
Lakely mu nic neodpověděl, jen se bezmocně díval, jak se začíná násobit počet zbloudilých a možná i dobře mířených střel, které zasáhly město. Už je to tu zase, pomyslel si bezmocně.

   Už nepadaly jen střely. Nad jejich hlavami se několikrát prohnaly kerenské stíhačky, hledajíce něco, co by mohly zničit.
  Lakely jen doufal, že nezahlédnou jejich vznášedlo.
V dálce přistával poškozený kerenský křižník, který měl ve svých útrobách jistě mnoho krve žíznivých Kerenů. Lakely myšlenkami popoháněl vznášedlo. Saren se snažil jet co nejrychleji a přitom utrousil několik peprných nadávek na účet nevýkoným civilním vznášedlům.

   Ujeli dalších několik kilometrů, při kterých oblohu stále častěji protínaly zbloudilé střely a kerenské stíhačky, když se Saren koukl na svůj komunikátor. Chvíli ho četl, pak se odvrátil a neprostupným výrazem stroze oznámil: „Obsadili Hanoret. Zuří tam bitva.“
Lakelymu v tu chvíli snad i přestalo bít srdce.

 

Autor: Lukáš Houška

Korekce: Alissa

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA