Lakely Dorton: Zápis šestnáctý
Část třetí: Stanice a Aurora
Zápis šestnáctý: Cesta a probuzení
Císařské obchodní stanice: Legendární gigantické vesmírné obchodní stanice z dob dávného galaktického císařství, velké jako menší planeta, jsou dnes již na pomezí legendy a historického faktu. Je zřejmé, že mnoho informací o nich bylo v průběhu hektických století poslední doby značně zkresleno. Dá se však s určitostí říci, že skutečně existovaly velké obchodní stanice putující vesmírem.
Po technické stránce se muselo jednat o díla, která naprosto přesahují naše dnešní technologické a logistické možnosti. Mnoho systémů a funkcí, které jsou jim připisovány, dnes už ani nedokážeme vědecky vysvětlit. Podle legendy bylo těchto stanic několik desítek až stovek, což je naprosto nepředstavitelné.
Neuvěřitelná velikost a vyspělost, kterou dnes už nechápeme, dala vzniknout mnoha fantazijním představám o tom, že vůbec nebyly stavěny člověkem, ale musely být postaveny bohy. Vzhledem k tomu, že už stovky let nikdo žádnou obchodní stanici nespatřil a většina záznamů je ztracena, se tyto pověry nedají vyloučit. To často vedlo k zakládání náboženství, která se tak snažila dokázat svoji opodstatněnost, existencí těchto, jistě bohem postavených stanic.
Úryvek z moderního průvodce galaktickou historií, vydaného na Anotrepiji roku 1024 PIE
Slunce se odráželo na nekonečné mořské hladině. Vál teplý letní vítr, jenž osvěžoval v sálajícím poledním žáru. V dáli zpíval svou píseň Saladon, který vždy svým zpěvem upozorňoval na blízkost moře. Dlouhá písčitá pláž bývala většinou narvána k prasknutí, byla to totiž jediná hotely nezastavěná a neznečištěná pláž v blízkosti hlavního města Anotrepie. Lakely sem občas chodil, vždy si přál vidět pláž natolik prázdnou, aby se po ní nerušeně mohl projít. Vždy byla však plná, a to i v noci, kdy se tu konaly všemožné večírky a akce. Zdánlivý přírodní a čistý ráz pláže zajišťovalo mnoho systémů, které se staraly o čistotu písku a moře, dokonce i o teplotu vody. O pár kilometrů dál se rozkládaly kilometry dlouhé odsolovací továrny. Tyto továrny byly také využívány jako přílivové elektrárny, kde se získávala poměrně čistá energie.
Nyní tu však Lakely byl sám. Šum moře bez hluku pobíhajících davů lidí a hlasité hudby byl okouzlující, vlastně si nepamatoval, zda někdy v životě vůbec slyšel reálný příboj moře, čistý a přírodní. Za jiných okolností by mu to připadlo přinejmenším podezřelé, ale nyní to bral jako holý fakt a úplně jasnou a normální věc. Cítil zvláštní klid, který za poslední dny a měsíce nezažil. Tušil, že to není reálné, snad si i přál, aby takhle vypadala smrt, se smrtí byl smířen a toto považoval za její logické vyústění, přesně takhle se mu to někdy muselo i zdát, vše mu přišlo tak povědomé.
Ten zvláštní a éterický klid jeho duše proto ani nevyrušil ani nepřekvapil fakt, že mu na jeho rameno položil ruku Kentram, jeho otec. Zdálo se mu, že právě na něj tu čekal a tak ještě než se na majitele ruky, jež mu spočívala na rameni, podíval, věděl, že je to on.
Bylo těžké poznat, kolik času uběhlo od doby, kdy přišel jeho otec, do chvíle, kdy na něj poprvé promluvil. Mohlo to být pět minut, ale také tisíc let, bylo zajímavé se tím zabývat. Když si však plně uvědomil přítomnost otce, tak jím projela vlna smutku a na jazyku mu vytanula otázka, jež ho už dlouho pronásledovala.
Otočil se na otce. Vypadal o něco mladší a plný síly, usmíval se a nebylo patrno, že by ho něco trápilo, přívětivý výraz v jeho tváři ho zmátl. Když se otáčel, dostal trochu strach, že spatří tvář zohavenou od Kerenů, byl zmatený, ale promluvil.
„Jak velký jsem zbabělec, když sem tě nechal napospas Kerenům bez jediného zaváhání?“
Otec se poněkud zamračil a pustil jeho rameno. Rozešel se po pláži, Lakely ho následoval. Když promluvil, jeho hlas byl přívětivý a v pozadí byl cítit jistý omluvný tón. „Splnil si jen moje poslední přání. Život si s námi někdy zahrává a občas nejsme v daném okamžiku plně schopni pochopit pravý význam událostí, které nám připadají bolestivé a nesmyslné.“
Dlouho šli mlčky. Lakely přemýšlel nad pravým významem toho, co mu bylo sděleno. Nebylo to přesně to, co čekal, nakonec bylo bláhové pomýšlet na odpuštění, i když v jistém smyslu byl očištěn. Pro další debatu se však musel zeptat na jednu otázku, bez jejíhož zodpovězení bude těžké pochopit význam toho, co se teď děje.
„Jsem mrtvý?“
„Co myslíš?“
Lakely se na otce podíval a v krátkém zmatení na odpovědí, kterou dostal, mu na mysl vyplynula odpověď, úplně sama, jako by jí znal už od počátku, ale neznal její pravou podstatu.
„Nejsem…“ řekl tiše a pokračoval, „to však znamená, že zde nenajdu odpovědi na žádné z mých otázek, ani ty nejsi skutečný.“
Otec se na něj podíval a usmál se. „Pamatuješ si ještě na debatu, kterou jsme vedli, když si přes můj zákaz začal studovat humanitní vědy? Tehdy jsi mi říkal, že reálný svět, tak jako ho vidíme a můžeme se ho dotýkat, mé obchodní cesty a neustálá honba za ziskem, je jen jedna z možností vnímání světa?“
„Ano vzpomínám.“
„Tehdy jsem ti řekl, že si jen snílek a ať si žiješ, jak chceš. Řekl jsem to nikoli z důvodu, že bych nevěřil v to, co říkáš, ale protože jsem chtěl, aby ses měl dobře, abys nešel tou složitější cestou a šel po mé jednoduší a pochopitelnější cestě obchodníka.“
Lakely zmateně pozoroval, kam jeho otec směřuje. Pobídl ho, aby pokračoval.
„Máš mě za materialistu a člověka, který nevěří v osud, ale mé cesty po galaxii mě něco naučily: Navštívil jsem stovky planet, měl možnost poznat vyspělé i úpadkové kultury, tolik rozdílných ras, nadaných inteligencí a přitom vše živé a inteligentní spojuje jedna nevyřešená otázka. Zda je to, co vidíme, jen kulisa skutečného vesmíru. A i přesto, že všichni hledají odpověď všemožnými způsoby, už sama existence této otázky je jasným ukazatelem, že tomu tak je. Už jen to, že všechny rasy se na to ptají, že všechny živé bytosti mají snahu hledat ještě další vesmír je výmluvným faktem, že to tak je.“
„Mám pocit, že nic takového by můj otec nikdy neřekl.“
„Uvažuješ teď jako já,“ usmál se Kentram, „myslíš si, že jsem jen výplodem tvé představivosti a tak vlastně mluvíš sám se sebou. Znáš mě jako nikdo jiný, jsem tvůj otec, hranice mezi myslí mou a tvou prakticky neexistuje. Je otázkou, zda každý z nás nemáme v sobě toho druhého, jako obraz mysli skryté někde v hloubi. To však nyní nezjistíme. Zbývá už příliš málo času. Je tu ještě jedna otázka, na kterou se chceš zeptat.“
Skutečně tu byla ještě jedna věc, která Lakelymu už dlouho vrtala hlavou, vlastně už od počátku, co se s Balérií upnul na to, co právě hledají. „Je naše cesta za planetou zrození vůbec podstatná?“
Kentram se zastavil a podíval se na obzor hladiny oceánu před nimi. Vítr mu profukoval skrz prošedivělé vlasy a jeho obličej byl pevný jako skála. Když promluvil, zněl však přívětivě. „Neznám a ani nemohu znát odpověď na tuto otázku, protože na ní musíš najít odpověď sám. Jedno ti však řeknu.“ Otočil se přímo na Lakelyho a pohlédl mu do očí. „To, že máš cestu, po které v současnosti máš kam jít, je strašně důležitým aspektem podstaty tvého života. Dobře víš, že se lišíš od běžných Anotrepianů a lidí v celé galaxii. To, že to celou dobu skrýváš i před sebou je divadlo, které musí jednou skončit. Avšak nezapomeň. Dokud budeš mít cestu, po které budeš moct jít, tak jí neopouštěj. Cesta, po které kráčíš, je tvým určením a dle mě je toto určení přesně to, co jsi vždy chtěl.“
Lakely byl myslí někde jinde, přemýšlel nad vším, co slyšel. Fakt, že jeho otec poprvé od jeho šesti let promluvil o jeho odlišnosti, byl sám o sobě neuvěřitelný, a to i přes to, že tento otec mohl být jen výplodem jeho představivosti. Během svých úvah si ani nevšiml, že jeho otec pomalu couvá od něho a obzor moře a okolní krajiny se noří do jakési mlhy. Když si to uvědomil, rychle se probral.
„Ještě se uvidíme?“ Klidně se zeptal otce, kráčejícího do mlhy zapomnění.
„Galaxie je velká a vždycky někde narazíš na někoho, koho bys tam nečekal.“
Otec zmizel v mlze. Moře přestalo šumět a slunce přestalo hřát, neprůhledně bílou mlhu všude kolem nahradila černočerná tma. Dostavila se bolest a chlad. Lakely jako by přes to vše usínal. Až ho probudil povědomý hlas.
„Lakely.“ Hlas šeptal, byl z velké dálky, ale nevyhnutelně ho táhl do světa, kam se nechtěl vrátit.
„Lakely.“ Už poznal, čí hlas to byl, s nechutí otevřel oči a zalitoval, že nezemřel.
Lakely sebou cukl a uštědřil si tak ránu do hlavy o kovovou tyč, ke které měl přivázané ruce. Ruce k tyči však byly přivázány za jeho zády. Jediné, co viděl, byla hluboká kovová propast pod svýma nohama, zakončená žhnoucím světélkováním na jejím konci. Vůbec nechápal, kde stojí a jak se sem dostal. Ač hledal ztracenou stabilitu, jež byla závislá na malé plošince, poskytující jedinou oporu jeho nohám, mělo to za následek spíše divoké cukání a strachem ještě umocněné křeče po celém těle. Pak znovu uslyšel hlas.
„Lakely, klid, nehýbej se, nebo nás všechny shodíš, a ten provaz už mám strašně zařízlý do ruky.“
Trochu se mu ulevilo, že slyší Balérii. Pomalu se uklidnil, a když konečně nalezl ztracenou rovnováhu, promluvil. „Kde to jsme?“
„Netuším,“ řekla tiše Balérie, „ale před chvíli odvedli generála. Netuším jak, byl mimo můj zorný úhel, jako jsi ty.“
To nebyly povzbudivé zprávy. „Jsi v pořádku?“
„V rámci toho, že stojím neznámo kde nad stovkami metrů hlubokou propastí, na jejímž dně je něco, co vůbec nedokážu identifikovat, bez počítače, možnosti se dostat na loď, zajatá neznámo kým, jsem naprosto v pořádku, co ty?“ poznamenala ironicky.
Dříve, než stačil odpovědět, se na protější kovové stěně objevil záblesk světla, jež sílilo. Lakely přivřel oči a snažil se zaostřit, když se mu to povedlo, chtěl podvědomě utéct. Velmi rychle se na něj sunula úzká kovová lávka a nezdálo se, že by zpomalovala. Lávka však zastavila přesně před ním. Než se stačil vzpamatovat ze šoku, zasáhl ho nějaký energetický ráz a on ztratil řeč.
Zuřivě sebou zmítal. Proti němu se vynořilo několik postav, jež zkušeně postupovaly po lávce. Než stačil zaostřit na tvář první z nich, ucítil na hlavě prudkou bolest a omdlel, poslední co slyšel, byl výkřik Balérie.
Autor: Lukáš Houška
Korekce: Alissa