Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lakely Dorton: Zápis šestý

Zápis šestý: Drtivé dopady

 

   Básník slavné císařské doby staré říše napsal jednu báseň, která v povědomí lidí zůstala po mnohá staletí a je dodnes živá. Ukazuje, jak osud a život někdy pořádně zamíchají kartami.

Kdybych tehdy tušil, jak vše se zvrátí,
kdybych jen věděl, že odvane mě osud z cesty mé!
Kdybych tehdy snažil se lépe žít,
                             kdybych s tebou mohl nadále být...

                                              Možná užíval bych lépe chvil,
                                                               které jsem promarnil...

                                                                              Lorenso Bartiny Has 8905 IE

   Lakely proběhl velkými kovovými dveřmi a opět stál v hlavním sále staré Monterovy knihovny. Spatřil, jak Balérie stále nakládá staré svazky. Z regálu, který chtěla odstěhovat, zbývala ještě dobrá polovina netknutých knih. Vtom se opět otřásla budova. Někde poblíž explodovala zbloudilá střela z oběžné dráhy. Balérie však dál nakládala knihy a nedávala nikterak najevo, že se blíží nebezpečí.
„Musíme jít,“ začal naléhavě Lakely. „Rychle.“ dodal ještě.
Balérie, jako by ho ani neslyšela, dál nakládala knihy, i když o poznání rychleji. Lakely k ní doběhl a zamával jí před obličejem.
„Jo, jo, já už půjdu, tohle se musí ještě vzít, je to nenahraditelné,“ zareagovala, ani se na něj nepodívala.
„To tvůj život také,“ odvětil.
   Budova se zatřásla, avšak mnohem mohutněji, než v předchozích dvou případech. Lakely však musel rezignovat a pomohl naložit dvě zbývající přepravní bedny, bez rozmyslu tam naházel knihy, co mu přišly pod ruku, a už je chtěl odnášet.
„Počkej, ještě tohle!“ zarazila ho a odběhla k jinému regálu, kde zápasila s velkou knihou, mnohem větší, než byly všechny ostatní. Lakely k ní doběhl a pomohl jí s knihou. Hodil ji navrch přepravních beden a se vší silou je zvedl a snažil se odnést. Balérie se však ani nehla.
„Musíme jít!“ naléhal.
„Jestli to bude zničeno, galaxie přijde o to nejcennější.“ vzdychla a konečně se pohnula směrem k východu. Lakelymu se ulevilo a společně Vyběhli na chodbu. Budova se znovu otřásla. Lakely i přes slábnoucí zásoby svých sil zrychlil krok. Balérie vedle něj vypadala smutně, ale ne vyděšeně. Říkal si, že její strach o ní samotnou směle dohání on sám.
Před budovou knihovny stále ještě stálo nákladní vznášedlo. Ředitelka a několik pomocníků upevňovali náklad.
„Rychle! Než budou neprůjezdné cesty!“ energicky na ně zakřičela.
   Urychleně seběhli schody a podali jim poslední bedny s knihami. Obloha nad jejich hlavami probleskovala různými barvami. Bitva zuřila na plno. Vtom se mohutně zablesklo.
Tlaková vlna způsobená blízkým výbuchem odhodila všechny na schody knihovny. Hluk způsobený výbuchem trhal ušní bubínky a světlo nedovolovalo otevřít oči.
   Uběhla nejdelší vteřina, co Lakely kdy zažil a světlo pohaslo. Zvuk utichl. Lakely se otřesený vyškrábal na nohy. Park naproti knihovně zdobil kráter a většina umělých stromů byla roztříštěna všude po okolí. Zatřásl hlavou a rychle se sklonil k Balérii. Ta s námahou vstala a přesvědčovala ho, že jí nic není. Byla jen otřesena.
„Paní ředitelko!“ zvolala najednou a přiklekla k postavě o dva schody výš. Lakelyho to přinutilo spustit vyděšený pohled z Balérie, jenže to, co spatřil, ho vyděsilo ještě více.
   Ředitelka ležela v nepřirozené poloze a z boku jí vyčníval dlouhý kus umělého stromu. Rána silně krvácela a po schodech stékal rudý pramen krve. Balérie se snažila ránu přimáčknout.
Lakelymu chvíli trvalo, než se vzpamatoval a snažil se ředitelce podložit hlavu.
   Ředitelka otevřela oči. Chyběla v nich ta jiskra energie, která v nich vždy byla. Uaveně se podívala na Balérii.
„Vše bude v pořádku,“ chlácholila ji Balérie, „Buďte v klidu, odvezeme vás do nemocnice.“
Ředitelka se chabě usmála. „Myslím,“ začala chraptivě, „že takové místo už dlouho nebude existovat.“ Její oči zabloudily k nebi, jehož probleskující výbuchy a záblesky se jí zrcadlily v rozšířených zornicích. Zamračila se, jakoby jí tělem projela silná bolest. Sklopila oči k Balérii. „Musíte ochránit ty knihy. Jsou vším, kvůli nim stojí za to umírat,“ rychle dýchala a toto sdělení ji hodně unavilo.
„Naložíme vás do vznášedla, dovezeme do shromažďovacího tábora a tam vás už ošetří!“ naléhala Balérie a snažila se ředitelku zvednout. Lakely se ani nepohnul, protože se ředitelka vzepřela a se zaúpěním se v tom snažila Balérii zabránit.
„Klid, děvče, šetři síly, budeš je potřebovat, já už to nezvládnu.“ Balérie ji zklamaně pustila. Ředitelka se lehce usmála a otočila na Lakelyho, její oči se střetly s jeho.
„Můj nejoblíbenější čtenáři,“ začla a ztěžka si odkašlala, „postarej se mi o Balérii.“ Usmála se. Byl to však poslední úsměv, který na svých rtech vykouzlila. Zmrzl jí na rtech a její oči byly najednou úplně prázdné.
   Balérii se na tváři objevila slza a o chvilku později se zhroutila a plakala. Lakely dobře věděl, že pro ni byla jako matka. Lehce ji objal a snažil se utěšit. Nebyla však příhodná doba na rezignaci. Kousek od nich dopadla další střela, až to s nimi pohodilo. Rychle zvedl Balérii na nohy a dovedl ji do vznášedla. Neřekla ani slovo, nebránila se, ale ani mu přesun neulehčovala.
   Uvnitř kabiny už čekal řidič. Jakmile dosedli, rozjel se k shromaždišti. Lakely se podíval na hodinky. Na přesun do jeho záchranné lodi mu zbývala hodina a čtvrt. To nestíhá. Poletí s ostatními uprchlíky - a rád. Musí zůstat nablízku Balérii.
   Ulice byly plné lidí, což znemožňovalo rychlý přesun. Všichni se snažili dostat k shromaždištím. Řidič, který je vezl, byl už nepříčetný a Lakely občas uvažoval, jestli není schopný někoho z pobíhajících lidí přejet. Modlil se, aby mu nepovolily nervy. Vznášedla sice levitovala kousek nad povrchem, ale když najela na člověka, tlaky působící při jeho přejezdu dokázaly slušně srovnat kosti v těle.
   Co chvíli okolím prosvištěl světelný záblesk a otřásl mohutný otřes. Lakely jen doufal v to, aby nezasáhly vznášedlo. Blížili se k mostu přes zátoku, ohromnému dílu, symbolu Baretronu. Samozřejmě byl ucpaný lidmi a stroji, jak se všichni snažili dostat k terminálům záložního kosmodromu, kam museli i oni. Balérie za celou dobu nepromluvila ani slovo. Dívala se z okna a občas jí po tváři stekla slza. Lakely se ji snažil utěšit, ale ona nereagovala, tak ji nechal být. Raději se jal uklidňovat řidiče, který to už vážně potřeboval.
   Oblohou opět prořízla světelná stopa. S mohutností sobě vlastní přistála jen kousek od mostu ve vodách zálivu. Tlaková vlna otřásla mostem, který se začal nebezpečně kývat, ale zdálo se, že to zvládne. Oni ještě na mostě nebyli, dívali se z poslední křižovatky před mostní konstrukcí. Střela však nebylo to jediné, co padalo do tohoto místa.
napalm-explosion.jpg   Po stejné dráze jako střela se řítila nejdříve malá, pak postupně se zvětšující ohnivá koule. Jak se přibližovala, dařilo se rozeznat, oč vlastně jde. Lakelymu se zatajil dech. Přímo na záliv se řítil jeden z velkých kerenských křižníků. Byl v plamenech po neřízeném průletu atmosférou a za ním se řítilo velké množství hořících trosek. Svoji pekelnou září osvětlil celé okolí zálivu a  nebezpečně rychle se blížil.
   Trvalo nechutně dlouho, než se mu podařilo odtrhnout pohled od toho hrůzného obrazu. V další nechutně dlouhé vteřině se pokusil zmobilizovat řidiče, který s otevřenou pusou nedokázal odtrhnout oči od blížící se zkázy. Snad další vteřinu, stejně nesnesitelně dlouhou, se řidič vzpamatovával.
   Konečně ožil. Zvýšil výkon vznášedla na maximum. Na místě se otočil a s rozjezdem přeletěl vznášedla zařazená ve frontě za ním. Vznášedlo na tohle nebylo stavěno a tak po chvíli opět kleslo na svoji obvyklou výšku nad povrchem. Povrch však tvořily střechy ostatních vznášedel. S mohutným zaskřípáním a duněním přistálo na kokpitech ostatních strojů. Nedalo se nic dělat.
   Tíha několikatunového stroje drtila vznášedla pod ním. Některá se snažila uhnout, nebo zběsilou jízdu napodobit. Těm, co neuhnuli, nezbývalo stejně už mnoho času. Lakely si zakryl ústa - kolika lidem teď asi ublížili? Přál si, aby to šlo jinak, ale v téhle době si nešlo vybírat. Balérie konečně prozřela a strachy objala Lakelyho, ten její objetí opětoval. Nebyl si však jist, kdo z nich má větší strach.
   Rachot a hřmot, který se vkrádal do útrob jejich kokpitu, dával tušit, že ubíhají poslední vteřiny před dopadem mohutného křižníku. A v jednu chvíli to přišlo. Světelný záblesk. Ztráta orientace v prostoru, výpadek sluchu pod přívalem dunivého rachotu a pak tma...

 

Autor: Lukáš Houška

Korekce: Alissa

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA