Lakely Dorton: Zápis třetí
Zápis třetí: Kosmodrom
Baretronský kosmodrom bylo prostě kouzelné místo. Jak si Lakely od svých nejmladších let pamatoval, bylo to místo plné života, barev, vesmírných korábů všech tvarů, které si jen člověk dokázal představit. Vládla tam velice zvláštní atmosféra. Bylo to tam zkrátka jiné než v celém zbytku Anotrepije. Tady kultura neměla žádnou váhu, bylo to zde tak multikulturní, jak jen toto slovo mohlo nejlépe vyjádřit svoji podstatu.
Přesto zde však platil jasný řád. Samotný řád byl jedním z posledních zbytků kultury staré říše. Anotrepije byla hrdá na to, že zde některé zvyky staré říše stále fungovaly a proto se řád už po více jak tisíciletí vůbec nezměnil. Úředníci nosili stejné uniformy jako na hlavním kosmodromech staré říše, kosmické lodě přistávaly po drahách, které byly stanoveny kdysi dávno nějakým úředníkem z bájného města staré říše. Stavba samotná byla posledním stínem zaniklé slávy.
Mohutné, rozlehlé, zbytečně vysoké. To byly myšlenky, které vás napadly, když jste poprvé uviděli kosmodrom. Prostory určené pro cestovatele byly luxusní a vznosné. Žil zde duch, který byl v jiných místech galaxie už dávno mrtvý.
Ale jak se Lakely se svým otcem blížili ke kosmodromu, bylo cítit, že se tam něco změnilo. Náměstí přímo před vstupem bylo vyklizené a stálo tam pouze několik záchranných vznášedel, do kterých převáželi zraněné. V prostoru nad kosmodromem se pohybovala vojenská vznášedla a opodál poletovalo několik novinářů.
Bez jediného slova vystoupili z vozu a zamířili přímo ke kosmodromu. Lakely se zarazil, když vešel do hlavní haly, která byla kompletně vyklizena. Opodál stálo pouze několik vojáků a úředníků. Samotný prostor byl doslova gigantický a i když zde byl už mnohokrát, dnešní prázdnota způsobila, že ta neskutečná mohutnost a rozlehlost vyrazila Lakelymu dech.
„Pojď,“ pobídl ho naléhavě Kentram.
Přeběhli halu a výtahem se dostali až na hlavní přistávací plochu. Tato plocha byla určena pro velké nákladní lodě, nebo pro velké formace. Měla rozlohu několika kilometrů čtverečních a jen stěží se dala přehlédnout. Když vstoupili na její okraj, tak se oba zastavili. Tohle Lakely ještě nikdy neviděl. Stejný osud jako u otcovo lodí zřejmě potkal i další obchodníky.
Po celé nezměrné přistávací ploše stály doslova vraky různých lodí. Většinou obchodních. Z mnoha stoupal dým a některé dokonce hořely a místní hasící systém si s nimi nedokázal rychle poradit. Všude pobíhali vojáci, úředníci a zdravotníci. Všichni bez rozdílu svých funkcích zachraňovali a ošetřovali posádky zničených lodí.
Kentram se konečně vzpamatoval a vyrazil ke skupince lodí. Byly to obchodní lodě jeho společnosti. Z dvaceti vyslaných plavidel se jich vrátilo devět. Z toho šest patřilo otci. Mnohé z nich byly značně poničené a jedna vypadala, jako by před nedávnem vybouchla.
Když už dobíhali k první lodi, tak z jedné vyšel muž, který, jakmile spatřil Kentrama, se mu rozběhl naproti.
„Omlouvám se pane,“ chrlil ze sebe, když se setkali, „bylo jich mnoho, jejich zbraně byly účinné, sotva jsem stačili ustoupit. Ztratili jsme dvě lodě, bohužel byly za námi a schytaly to za nás.“
„V klidu, Mortne, raději mi pověz, kdo přežil, ztráty na nákladu a lodích jsou teď nepodstatné.“
Mortnovi proběhl přes obličej stín smutku. „Ztratili jsme Nebeský úsvit. Takže zemřel Harton a celá jeho posádka.“ Na Kentramovi bylo vidět, jak ho to ranilo, stočil obličej do bolestné grimasy. Morton pokračoval: „Stejně dopadla celá posádka Šumícího moře. Vesmírná louže byla těžce poškozena. Kriston zemřel při její obraně a většina posádky je raněná, akorát je odvezli. Ostatní lodě jsou poškozené jen částečně, je nás pár zraněných, ale už jsme všichni přežili. Obchodní lodě obchodníka Sentera dopadly hůř. Z pěti lodí se mu vrátila jediná, těžce poškozená a když přistála, tak jen co vystoupila posádka, vybouchla. Je to strašné.“
Toto odpoledne a večer bylo těžké. A zdaleka ne jen pro Lakelyho rodinu a několik dalších obchodníků. Postupem hodin přilétaly další a další těžce poškozené lodě. Anotrepijská armáda se urychleně mobilizovala. Zemí se šířily zprávy, že Anotrepije je nejen odříznuta od zbytku civilizovaného vesmíru, ale také od svých satelitních soustav.
Tento večer běželo ve zprávách jediné: Anotrepije vstoupila do přímé války s Kereny. Mnoho komentátorů nepomlouvalo generály, ale pouze konstatovalo to, že Kerenové zaútočili nelogicky, úplně jinak, než všude předtím. To, že Kerenové neotevřeli frontu na několika satelitních soustavách, ale přímo se vrhli na hlavní planetu, bylo zkrátka nečekané. Jejich taktika byla vždy jasná. První se musí útočit na zdroje hlavní planety, čímž ji vyčerpají a později půjde snáze dobýt. Anotrepije s tím počítala. Značná část z vojenské obrany byla rozmístěna v okolních soustavách. Nyní s nimi ztratili kontakt. Kerenové zřejmě blokovali komunikační kanály. Anotrepije si proto nemohla ani zavolat na pomoc spojence. Horší bylo, že i kdyby mohla, tak těch, kteří by ji skutečně mohli pomoc bylo hodně málo.
Pro každého bylo trýznivým a nekonečným mučením přežít každou další minutu, kdy se nic nedělo. Pomalu tmavnoucí obloha nad hlavním městem byla neskutečně klidná. To v lidech vyvolávalo mnohem více strachu, než kdyby tam zuřila bitva.
Lakely nikdy nic podobného nezažil. Byl vržen do něčeho, o čem se mluvilo ve školách, dlouze debatovalo v senátu, ale stovky let to bylo jen téma k večerním rozpravám. Každý si přál, aby i jeho život byl pouhým teoretickým výcvikem na něco, co může přijít v budoucnosti, a každý se děsil momentu, kdy si Kerenové troufnou i na tuto planetu.
Většina obyvatel dostala zbraně. Byla připravena domobrana. Cvičení i mobilizovaní vojáci nastupovali do velkých bitevních lodí. Po městech se otevřely kryty pro ženy a děti. Stavěly se barikády a celou planetou se šířil strach a nekonečné očekávání.
Lakely se dostal zpět domů až pozdě v noci. Přišel sám, unavený, špinavý a naprosto neschopný rozumného uvažování. Jeho otec zůstal s přeživší posádkou a snažil se zmobilizovat své zbylé lodě tak, aby se daly použít v boji.
Po krátké sprše zašel do společenské místnosti a snad poprvé v životě si dal vzácný alkohol, aby vzpružil své rezignující tělo a ducha. Zatvářil se zhnuseně, když mu tekutina projela hrdlem a zanechala za sebou dráždivou a štiplavou příchuť. Nechápal, proč se ještě alkohol vyrábí a proč je to taková pochoutka. Nicméně se trochu probudil.
Sedl si k velké skleněné kostce, stojící uprostřed společenské místnosti, ve které se abstraktně v nekonečných kombinacích točily různé zlatavé obrazce. Rád zde sedával, když nikdo nebyl doma, pomáhalo mu to zapomenout na starosti.
Zavřel oči. Znovu je však otevřel. Když je zavřel, opět viděl scény z kosmodromu. Mrtvá ohořelá těla, ty hordy spáleniny a kostí, které kdysi bývaly živými bytostmi. Louže krve, přes které se prohání zdravotníci s lidmi, kteří snad ještě měli naději na přežití. Lodě, řítící se na kosmodrom a pohřbívající ty, co pomáhají těm, co přežili. Prostě zkáza, zoufalství a nekonečné utrpení a to to teprve začíná. Zatřásl hlavou a snažil se podobné myšlenky zahnat. Bylo to však příliš těžké, než aby se mu to podařilo.
Smutně se podíval na své ruce. I když se je snažil umýt, stále na nich byly patrné šmouhy od krve a spáleniny. Letmo se podíval na zbraň, která ležela na stole vedle. Nenáviděl tyto vynálezy, patřily do dávnověku a ne do dnešní doby. Ale co byla dnešní doba? Když nad tím tak přemýšlel... Anotrepije byla přeci jedním z posledních útočišť, kde vládly nějaké zákony a jakási svoboda. Bylo vlastně s podivem, že sem válka přišla až tak pozdě.
Změnil směr myšlenek, už je pozdě uvažovat nad minulostí. Je třeba něco dělat. V médiích se sice říkalo, že Kerenové v noci nezaútočí a že pravděpodobně můžeme zatím klidně spát, ale dobře věděl, že nikdo nic neví, natož aby tušili, kdy chtějí Kerenové zaútočit. Musí něco dělat, na spánek už je pozdě. Vtom mu problesklo hlavou něco, co mu mělo dojít už dávno.
Spěšně se oblékl, popadl zbraň a zastrčil si ji do pouzdra. Vzal si batoh a nacpal do něj něco málo zásob, teplého oblečení, doklady a pár jeho cenností, hned poté vyrazil do města. V hlavě měl jedinou myšlenku. Musí najít Balérii! Musí ji najít dříve, než bude pozdě. Tušil, že je to možná to poslední co v životě právě dělá, ale možná, že právě takto to i chtěl.
Autor: Lukáš Houška
Korekce: Alissa