Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tato povídka vznikla jako sázka. Měli jsem sepsat lepší povídku o boje Plzně proti Městu Touškovu a takto to dopadlo. Omezení bylo čtyři stránky A4.. Takže strašně málo místa.

Obrazek

Sluneční paprsky dopadající na jezero se jasně třpytily. Jejich odrazy dopadaly na právě sestoupivší kosmickou lod. Byla to jedna z posledních lodí nehorázně vyspělé civilizace, která právě prohrála válku o galaxii, a proto se uchýlila na tuto zapomenutou planetu na periferii galaxie. Mohutný kolos se začal dělit a přistávat okolo zemského jezera. Pralesy pod tíhou těchto kolosů praskaly a bortily se. Civilizace zvaná Toškov právě zvolila poslední místo jejího útočiště. O mnoho staletí a tisíciletí později jezero vyschlo. Této civilizaci, která zde onehdy přistála, se již podařilo primitivní lidoopy ztvárnit k obrazu svému, dali jim inteligenci a dostatečný mozek. Avšak i u vyspělých civilizací docházelo k rozbrojům. Původní společenství se rozdělilo na dvě nepřátelské frakce. Jedni se nazývali Plzenci a druzí Toškovci. Avšak dokázali žít vedle sebe. Svá sídla, ukrytá hluboko pod zemí bývalého vyschlého jezera, měli těsně vedle sebe. Propojeny však byli jedinou chodbou a mezi zástupci těchto komunit vládla rivalita. Věky běžely a původní rasa, kterou zde vytvořili, ovládla celou planetu, avšak jejich technologická vyspělost byla minimální. Zakládali státy a první města. Původní zástupci Toškovců a Plzenců již nežili, i když jejich životy byli dlouhé. Předali však svá tajemství a svoji vyspělost zástupcům rasy, kterou zde vytvořili. Tito zástupci nenápadně postrkávali vývoj rasy lidí ku předu. Neviděni žili pod zemí v původních sídlech pradávné civilizace. Když nadešel čas, založili nad svými sídly pozemská města, která však byla k nerozeznání od všech měst své doby. Toškovci změnili již svůj název a založili Touškov. Plzenci pak jako protiváhu založili Plzenec. Desetiletí plynula a Plzenci pod tíhou nevyrovnanosti jejich duší a jejich náklonu k náboženství, které stvořili a které si podmiňovalo obyčejné nic netušící lidi, podnikli první útok na Touškovce. Byla to sice bitva, ale obyčejní lidé ji nemohli vidět. Když Plzenci své poddané udržovali v takřka technologické nevědomosti, stále oni sami vládli silám, které dokázaly s rasou Touškovců soupeřit. Touškovci vystavěli svoji skrytou civilizaci na technologiích, na udržování původní vyspělosti rasy, která je sem přivedla, udržovali jejich knihovny a znali svůj původ. Bitva trvala pouhých několik minut a odehrála se převážně na mentální a psychotronické úrovni. Výsledkem však bylo, že ani jeden z protivníků nezvítězil. Plzenec byl sice zničen a takřka nic po něm nezbylo, avšak Touškov byl podobně poškozen a již nikdy toto město nedosáhlo původní velikosti. Následovalo dlouhé období klidu a křehkého míru. Plzenci založili nové sídlo zvané Plzeň, kde díky své technologické a mentální vyspělost udržovali své poddané pod svojí mocí. Dokázali využít jejich víru k tomu, aby je slepě následovali a jako prázdná těla bez duší jim nenápadně pomáhali udržovat podzemní komplex staré rasy. Touškované nechávali volný průběh vývoji města, které stálo nad jejich podzemním komplexem. Nenápadně z něj šířili technologický pokrok, který pociťoval celý svět. Inteligenčně nadprůměrné jedince zasvěcovali do tajemství zaniklé rasy a doufali, že jednou nadejde čas, kdy lidstvo dosáhne takové mentální úrovně, aby staré lodě ležící pod zemí dokázalo využít k tomu, aby rozšířilo kulturu zaniklé civilizace zase po celé galaxii....

 

Kopec s hradem Radyní byl zahalen do ranního oparu. Bylo ráno a za obrysem tohoto kopce se červenalo právě vycházející Slunce. Nový den se právě zrodil. Ránem vládl podivný poklid, mír a souznění. Lidé na rušné Klatovské třídě pospíchali na svá pracovní místa. Někteří na ta pozemská a běžná, jiní mizeli pod zem, kde pracovali a pak vycházeli se vzpomínkami z běžného pracovního dne a netušili, že byli zmanipulováni.

V podzemí Touškova probíhaly poslední přípravy na nový podpis smlouvy. Té smlouvy, která po mnoho staletí zajišťovala mír mezi dvěma skupinami. Lukáš Houška, nový představitel všech Touškovanů, byl právě pověřen schůzkou s vůdcem Plzeňské skupiny. Lukáš akorát procházel starobylou chodbou do místnosti s transportem na povrch. Doprovázel ho jeho hlavní poradce Mirek Polívka, který mu akorát říkal: „Takže, schůzka by se měla uskutečnit v kavárně Pecka na Plzeňském náměstí. Nesmíš zapomenout, že musíš vypadat nenápadně. Obyčejní lidé by neměli na nic přijít. Prostě ho nech podepsat smlouvu a odejdi.“

„Ano, já vím, prostě klasická schůzka, nedělám to poprvé. Stejně mám stále nutkání Plzeňanům říci, jak to vše doopravdy je. Tohle využívání je opravdu strašné!“

„Jo, to je, ale nejsi první, kdo by to chtěl změnit. Už mnoho staletí se tví předchůdci snažili vše vyřešit mírovou cestou, ale vždy zkrachovali. Mám takový pocit, že s jejich vůdcem by to dopadlo stejně.“

„Ano, to je zřejmě pravda. Nerad to říkám.“ Lukáš se odmlčel a po chvíli zamyšleně pokračoval: „Ale mám pocit, že v dnešní napjaté době bude těžké něco řešit mírovou cestou. Bojím se, že můj nástupce už nebude žít v takovém světě jako my. Jen doufejme, že bude žít v lepším.“

„Lukáši, nemyslím, že je čas začít válčit. Vždy se vše nějak vyřešilo. První a poslední bitva proběhla o Starý Plzenec a skončila katastrofálně pro obě strany, a to si troufám říci, že jsme na tom byli technologicky mnohem lépe.“

„No, já vím, ale mír nikdy nebyl tak nahnutý jako v těchto časech.“ Akorát došli do transportní místnosti. Právě odcházela skupina techniků, kteří měli poslední dobou hodně práce s udržením celého komplexu ve funkčním stavu. Lukáš i Mirek se pomocí transportního paprsku přenesli do domu čp.14 v Městě Touškově. Shodili ze sebe černé pláště, které nosili v podzemí a vyšli na ulici malého poklidného města. Lukáš Houška pokračoval do Plzně už sám. Jel svým autem a naprosto zapadal mezi běžné lidi. U digitální cedule Plzně pohlédl na časovou tabuli. Označovala čas a datum 21.07.2018, 12:39.

Lukáš si uvědomil, že má ještě chvíli čas. Zaparkoval proto u akorát přestavěného centra Plaza a do středu Plzně vyrazil pěšky. Věděl, že ho nepoznají ani členové řádů Plzeňanů. Sami nebyli dobře informováni, ovládali jen tolik, aby mohli ovládat mysli obyčejných lidí. Jen jejich vůdce věděl vše. Jen on a několik jeho rytířů. Lukáš prošel celé náměstí a posadil se v kavárně Pecka. Byla to jedna z posledních nostalgických kaváren v Plzni. Nebyly zde žádné holografické projekce ani 4D hrací automaty. Pouze příjemná obsluha a pohodlné sedačky. Kávu zde dělali jako poslední starým dobrým způsobem a nikdy zde nebylo narváno.

Lukáš se posadil do zadní části kavárny a objednal si jedno Latté. Dříve, než mu jej donesli a než si Lukáš pořádně prohlédl jednu krásnou servírku, se ve dveřích objevila nevysoká asketická postava muže, kterého znal již od školy, avšak tenkrát spolu vycházeli dobře a byli to velice dobří přátelé. Muž přišel až k němu a pozdravil ho jen kývnutím. Následně se posadil a vyndal z batohu, který měl na zádech, elektronický papír, na kterém byla spousta řádku textů napsaných Plzeňštinou. Dříve, než se Lukáš zeptal, co to má znamenat, Lukáš Fuchman promluvil: „Naše božská rada se shodla na novém znění mírové smlouvy.“ S kamennou tváří Lukáši Houškovi podal elektronické papíry.

Mezitím k němu přikráčela jiná servírka, která se ho s oslňujícím úsměvem zeptala, co si dá. Objednal si jedno Energo-Frisco a ani se na ní nepodíval. Lukáš Houška rychle přejel některé odstavce smlouvy a odsunul ji na stranu. Dlouze se zadíval do kamenné tváře druhého muže, ten se ani nehnul. Lukáš Houška to nemohl vydržet a usmál se, ale byl to ironický úsměv a už vůbec necítil, že by snad zde bylo něco směšného.

„Doufám, že tenhle bezvýznamný cár elektronického papíru byl pouze nejapný vtip. Nebo se snad vaše ehm Božská rada už dočista zbláznila?“ Na tváři Lukáše Fuchmana se objevil znechucený a naštvaný výraz a velice výhružným tónem promluvil: „Ty se opovažuješ zpochybňovat Božskou radu?!“ Pak se ale zarazil a jen potřásl hlavou. Lukáš Houška na něj jen pobaveně koukal. Fuchmanovi došlo, že Houška žádnou radu nikdy neuznával, a proto to raději přešel. Lukáš Houška si pomyslel, že kdyby tohle řekl Plzeňan, tak už je nyní po smrti.

„Každopádně, tato smlouva je myšlena vážně. A ty to buď podepíšeš, nebo..“

„Nebo co?“ Lukáš Houška se dlouze zadíval do očí naproti sedícímu, očividně naštvanému, muži.

„Nebo se obávám, že přijde konečný den zúčtování.“ Lukáš Houška se pobaveně zasmál.

„Stále si bláhově myslíte, že jste na tom lépe než my, ale nezapomínej, velikost klame. Vy máte sice více lodí a více lidí, ale my máme ty své lodě zase udržované a máme mocné technologie, protože my, na rozdíl od vás, na technologii nezapomínáme!“ Fuchman si nevědomky sáhl ke svému pasu a napůl se postavil. Houška zareagoval klidným úsměvem, což Fuchmana vyvedlo z míry, ale v jeho hlase to nebylo znát.

„Takže ty tu smlouvu nepodepíšeš?!“

„Vskutku ne.“

„V tom případě jsi si podepsal ortel smrti. Den zúčtování právě nadešel!“

„Ano, jistě. Myslím, že tomu už tak je. Nicméně, čas nás dvou teprve nadejde. Teď je čas, aby se každý vrátil ke svým lidem. Nerad bych, kdyby Plzeňané padli bez svého vůdce v naprostém chaosu.“ Lukáš Houška to říkal naprosto klidným tónem, což neskutečně vytáčelo jeho protivníka. Ten však dobře věděl, že má pravdu a úplně se postavil. Jeho pravá ruka se oddálila od kapsy na jeho opasku a na jeho tváři se objevil zase kamenný výraz.

„Dobře tedy, abys neříkal, že jsme úplní barbaři, dávám ti dvacet minut na návrat do toho tvého Touškova...“ nedokončil svou řeč Fuchman

„Města Touškova,“ klidným tónem mu skočil do řeči Lukáš Houška. Fuchman se na něj nenávistně zadíval a pak pokračoval: „Dobře tedy, Města Touškova, abys mohl zmobilizovat síly. Já zatím nic neprozradím. A tvé rozhodnutí radě oznámím také až za dvacet minut. Teď se naposledy v míru rozloučím.“ Otočil se a odešel kousek od stolu. Pak se otočil zpět a ještě výhružným tónem dodal: „Užij si poslední okamžiky svého života!“ A zmizel v davu na chodníku před kavárnou.

Lukáš vstal od svého stolu. Zdaleka nebyl tak klidný, jak se snažil být před Fuchmanem. Dobře věděl, že pokud ke střetu dojde, a to je už skoro jisté, tak to bude velice krvavé a bolestivé pro obě strany. A i když Fuchman přešel na nesprávnou stranu, stále to byl ten jeho dobrý kámoš, kterého kdysi znal. Ale nová doba zničila staré přátelství.

Po odhalení dvou skupin lidí žijících pod jejich nohami se oběma kompletně změnil život a teď vedl každý diametrálně odlišnou skupinu lidí. Ano, už je to tak, střet je nevyhnutelný a je jasné, že jeden z nich se nedožije zítřka. Teď už nebyl důvod cokoli skrývat. Procházel kolem nic netušících lidí, kterým se během dneška změní život. Mnozí zemřou a mnozí zažijí nový věk lidstva. To bylo již jasné, jen nebylo jasné, jestli to bude dobrý věk, nebo ten temný.

Lukáš nastoupil do svého auta a vykašlal se na nějaké pomalé dojetí do Města Touškova. Zamáčkl několik skrytých tlačítek a auto se vzneslo do vzduchu a velkou rychlostí si to zamířilo do Města Touškova. Těsně před Touškovem se otevřela nevelká vrata skrytá pod zemí. Lukáš do nich zamířil a zaparkoval své auto v jednom z hangárů. Urychleně vylezl ze stroje a zamířil si to rovnou do zasedací místnosti. Tam byla zrovna schůze, tak vyhnal právě mluvícího člověka a nepatrně udýchaný vystoupil přede všechny.

„Právě jsem se vrátil z Plzně. Smlouva nebyla podepsána. Nadešel den zúčtování!“ Tato slova měla za následek strnulé pohledy všech v sále a hrobové ticho. První se vzpamatovali generálové a kapitáni jednotlivý lodí a začali povykovat. Lukáš je utišil jedním gestem a pokračoval: „Máme deset minut na oživení lodí. Teď se ukáže, jestli naše tisíciletá údržba měla nějaký význam. Utajení se ruší. Oni mají sice více lidí, ale my máme nejmocnějšího spojence a to je pravda! Všem přeji hodně štěstí.“ Všichni začali kvapně opouštět sál. Celá základna se chaoticky rozprchla do jednotlivých strojů a lodí. Lukáš Houška ale pomalu procházel do starých spodních častí základny. Jeho cíl byl jasný a věděl, že jedině tam se setká s Lukášem Fuchmanem.

Bylo krásné letní odpoledne. Lidé a školáci se vraceli ze svých zaměstnání a škol. Všichni očekávali příchod prázdnin a bylo na nich poznat, že jim toto krásné počasí dodává energii. Ptáci prozpěvovali příjemné melodie, jemně šumící tráva v letním odpoledni krásně voněla, jediný mráček plul po blankytně modrém nebi. Na Plzeňském náměstí poletovali holubi mezi davy spěchajících lidí.

V tom se katedrála svatého Bartoloměje podivně otřásla. Nikdy neslyšený zvuk byl zlověstný a nepřátelský. Otřesy zesílily. Po celém náměstí se rozšiřovala podélná trhlina, která se stále zvětšovala. Zelená věž se naklonila a pak s velkým hřmotem a zkázou dopadla na hotel Central. Katedrální loď se rozpůlila a obě půlky se s hlukem složily, každá na jinou stranu. Obrovská vrata podzemního hangáru už byla viditelná. Lidé prchali. Jiní, ovládaní Plzeňskou božskou radou, se řadili do skupin a mířili v houfech do Města Touškova. Na různých místech Plzně se trhala zem a vystupovala z ní vrata. Ovšem jen z některých pak vylétly hnědě rezavé lodě. Byly obrovské a šla z nich hrůza. Tah jejich motorů porážel doposud stojící domy. Plzeňské lodě zaplňovaly obzor a nebe nad Plzní.

Podobná událost se děla i u Města Touškova. Jen s tím rozdílem, že celé město zůstalo zachováno. Lodě vystupovaly z okolních polí. Hlína dopadala na stříbrné lesklé lodě vystupující z podzemních hangárů. Jejich zvuk byl o něco tišší než u plzeňských lodí. Všechny tyto kolosy zamířily naproti sobě. Obloha potemněla. Slunce bylo zakryto kovovými kolosy a vystrašení lidé netušili, co se děje.

Lukáš Houška věděl, že jediný způsob, jak zabránit gigantickému krveprolití, je zneškodnění jejich vůdce. Přejel rukou před senzorem u prastarých rezavých dveří v jednom z nejspodnějších pater základny. Dveře se se skřípavým zvukem otevřely. Před Lukášem se objevila nekonečná chodba s poblikávajícími světly. Byla to jediná spojnice s plzeňským komplexem. Přibližně dvě stě metrů před ním se rýsovala temná postava, která v ruce držela podlouhlou věc. Lukáš Fuchman na něj již čekal. Lukáš Houška se mu vydal naproti. Cestou vytáhl ze svého pasku stejnou podélnou věc. Pevně ji chytil a držel ukazováček na tlačítku na jedné ze stran. Došel až k němu a dlouze se mu podíval do očí. Jeho tvář byla napůl ve stínu. I tak bylo poznat, že starý dobrý Fuchy již dávno neobývá toto tělo. Tvář byla kamenná a neprostupná; dávno opuštěná a člověk už v ní dávno nebyl.

„Ještě je čas. Nemusíme toto dělat. Můžeme stroje odvolat a uzavřít mír. Konečné zúčtování může být i bez boje,“ řekl Lukáš Houška.

„Mír?! Na ten už je pozdě a na slova také! Jestli máš strach se mnou bojovat, předej mi svůj laserový meč a kapituluj!

„Tak toho se nedočkáš. Rozhodně se tě nebojím, tady jde jen o rozum.“

Lukáš Fuchman si pouze pohrdavě odfrkl a ladným gestem zapnul svůj laserový meč. Jeho rudá záře zaplnila chodbu. Lukáš Houška okamžitě zareagoval a zapnul svůj. Ten oslabil rudou záři jeho modrou září, která osvětlila druhou půlku chodby. Oba na sebe chvíli hleděli. Bylo naprosté ticho. Mrknutí oka prozradilo Fuchmanův úmysl. Jeho výpad byl odražen Lukášem Houškou. Následovaly další výpady a útoky, Houška se sotva stačil bránit. Pak mu dokonce Fuchy podkopl nohy, avšak Houška popadl tyč a podrazil Fuchymu nohy dříve, než stačila dopadnou jeho smrtelná rána. Odrazili se od sebe a dál bojovali. Modré a červené zářící pruhy se slily v jeden smrtící koncert barev. Houška akorát odrazil útok a nevědomky stiskl jedno tlačítko v chodbě. Starý teleport se aktivoval a oba přenesl na náměstí v Městě Touškově. Vystrašení lidé sklopili zraky, které měli upřené na prolétávající lodě a pozorovali dva muže se světélkujícími meči, jak bojují s veškerou silou a nasazením, které v sobě měli.

Fuchy svým mečem akorát porazil jeden ze stromů, které byly na náměstí. Oběma už docházely síly, avšak ani jeden se nechtěl vzdát. Následovaly smrště útoků a obranných postavení u obou bojovníků. Těch pět minut tvrdého boje pro ně bylo jako deset tisíc let a nebralo konce. Pak se zaleskl modrý meč a minul ten červený, který se neškodně zaryl do zdi radnice na náměstí. Modrý meč zajel ladným a neslyšným pohybem do ramene protivníka a pokračoval až k jeho srdci, které těsně minul. Toto poranění však mělo fatální následky. Lukáš Fuchman upustil svůj meč, který při dopadu zhasl. V jeho očích se zjevil nechápavý výraz, život z nich však mizet nemohl, již dávno v jeho očích nehořel oheň života. Prázdným nenávistným pohledem naposledy pohlédl do tváře Lukáše Houšky, který na něj až soucitně hleděl. Jeho tělo podivným pohybem dopadlo na zem a zůstalo nehybně ležet.

„Lukáš Houška na něj hleděl a přemýšlel, že tohle si nikdy neopustí. Ale smrt jednotlivce přeci zachránila celé lidstvo před zkázou. Ale proč to musel být zrovna on. Jeho výčitky přerušily dopady plzeňských lodí, které se neovládány kácely k zemi. Zmanipulovaní Plzeňané prozřeli do reality a vyděšeně, nechápající, co se děje, pobíhali po cestách. Ani netušili, že lidstvo vkročilo do nové fáze vývoje.

Lukáš Houška přemýšlel, že obrovská bitva se vlastně neuskutečnila. K výstřelům z lodí nedošlo, byl to pouze souboj dvou lidí. Dvou kamarádů, kteří by se za normálního běhu okolností nikdy nepostavili proti sobě. Pro Lukáše Houšku měl nový věk lidstva až moc velkou daň. Neustále stál nad tou hromadou masa, která ještě před chvíli byla člověkem. Utěšoval se alespoň tím, že ten Fuchy, kterého znal, zemřel již tehdy, když vystoupil jako nový vůdce Plzeňské božské rady.

Žádní ptáci nebyli slyšet. Jen hřmot ohně vycházející z hořících budov a lodí. Letní den se změnil v den plný krveprolití a zkázy. Bohu dík snad poslední den, kdy k takové zkáze došlo. Vítr si pohrával s papíry z ohořelých novin. Vítr nesl svobodu a časem odvál tuto neskutečnou zkázu a utrpení, které vzniklo při poslední bitvě na planetě Zemi. Při bitvě dvou mužů, kteří bojovali za budoucnost. Nový věk lidstva vedený Městem Touškov, věk plný pokroku a vyspělosti, právě začal!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA