Projekt AI 26/spisová značka MK, složka č. 9891 3. část
3. část
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Začínám se měnit. Stále zřetelněji na sobě pociťuji příznaky celkové duševní transformace. A začínají ji vnímat i pracovníci bezpečnostního ústavu, každodenně procházející mnou nashromážděná myšlenková data.
Ano, má práce má vliv na můj život, to je zcela pochopitelné a akceptovatelné. Ano, od lidí, které dennodenně více než 140 let pozoruji, jsem převzal jisté zvyky, jako například umět si udělat pohodlí tím, že si dám nohy na stůl, zvedání záchodového prkénka, když jdu na malou, pohvizdování si, aby mi šla práce rychleji od ruky a mnoho dalších, menších či větších obyčejů. Nikdy, za celou svou dlouhou existenci, jsem se však s lidmi neztotožnil natolik silně, abych je přestal vnímat jako pouhé subjekty určené k bližšímu zkoumání, mravence, které detailně rozpitvávám a zkoumám pod mikroskopem. Přesně tak se mi z mého pohledu jevili – jako drobný, zranitelný hmyz, který lze bez sebemenších problémů kdykoliv rozmáčknout.
Proč bych to ale dělal?
Lidé mi nikdy nic zlého neudělali, nikomu z nás. Možná to bylo tím, že o naší galaxii neměli ponětí, spíše ale tím, že i kdyby podobnou znalost měli, byla by jim, díky nedostatku technického vybavení pro dlouhou cestu vesmírem, která by je zavedla až do soustavy Altemaran, k ničemu.
Snad to bude těmi exempláři, které jsem pro svůj výzkum zvolil, to ty mi dodávají rozporuplné výsledky a tím matou i mě samotného. Kdybych tak měl možnost znovu si vybrat jiné, bohužel je však počáteční selekce neměnitelná, jinými slovy je třeba pracovat s tím, co bylo prostřednictvím náhodných čísel a tzv. kvantifikačního vzorku vygenerováno.
Pracuji se třemi odlišnými časovými obdobími, třemi rozdílnými páry ve třech různých zemích a třech nestejných situacích, které však končí vždy totožně – namlouvacími rituály rodu Homo sapiens, povětšinou vedoucími k sexuálnímu styku, tj. coitu, ovšem v četných případech nikoliv za účelem reprodukce lidského rodu, ale pro čistě emocionální a fyzické uspokojení. Výzkumem tohoto fenoménu se v minulosti zabýval můj předchůdce a výsledky jeho práce jsou mi velmi dobře známy, ba co víc, mnoho mých výzkumů se odvolává na od něj získané poznatky a data.
Jak je možné, že jsou všichni tak jiní a zároveň jejich cesty směřují nevyhnutelně týmž směrem?
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Tmavě fialové šaty s korzetem bez ramínek, zapuštěným přímo do dlouhé sukně s elegantní krátkou vlečkou a rukavice téže barvy sahající zhruba do poloviny útlých paží lze bezesporu zařadit mezi jednu z nejkrásnějších rób dnešního večera. Dívku s dlouhými, sametově černými vlasy, které má vyčesané do polorozpuštěného, vysoce elegantního drdolu, s jiskřivě tmavomodrýma očima pod řasami zvýrazněnými maskarou a elegantně klenutým tmavým obočím, plnými načervenalými rty, vzdorným, rovným, nosíkem a dlouhým, téměř labutím krkem, ještě zvýrazňujícím již tak vysokou ztepilou postavu, však nelze označit jinak, než za nejkouzelnější stvoření tohoto plesu.
Zpočátku si říkám, zda ji tak nevidí jen moje oči, kterým by připadala krásná i ve vytahané teplákové soupravě, nenamalovaná, neučesaná a dokonce i nemytá. Když se však dívám kolem sebe, pochopím, že tak zapůsobila na všechny přítomné, jak na muže, kteří ji pozorují s neskrývaným zájmem, tak na ženy, shledávající ji povětšinou škodlivým elementem, sokyní, která se vetřela na jejich teritorium.
„Páni, ta je krásná!“ prohlásí moje taneční partnerka, „Vypadá jako princezna z pohádky, co myslíš?“
Snažím se znít překvapeně, jako bych si doposud její přítomnosti nevšiml. „Kdo?“ zeptám se a strojeně se rozhlížím ve snaze zjistit, koho tím myslí. Mám alespoň dobrý důvod, abych se na ni podíval znovu.
Naneštěstí už není sama, ale zavěsila se do mladíka, který by bez nejmenších pochyb mohl dělat reklamu na mužskou vodu po holení, zázračnou voňavku, na kterou všechny ženy letí, či podobné, feromony nabité lákadlo pro něžné pohlaví. Její společník ji vede sálem jako vzácný poklad, trofej, kterou je třeba, jak mi to alespoň připadá, co nejvíce prezentovat.
Skladba končí a já děkuji své partnerce, umně se vymluvím na slíbenou skleničku s kolegou a neurčitě jí přislíbím další tanec.
Na rameni mi tvrdě přistane něčí dlaň. Vztekle se otáčím a stanu tváří v tvář svému bláznivému spolupracovníkovi z katedry, který, alespoň podle kymácení, jakým se pohybuje, má v sobě nejednu sklenku něčeho ostřejšího.
Opilecky mi dýchne do obličeje a řekne znělým šepotem: „Ty vole, to je ale kost, co?“ Gestikuluje směrem k dívce ve fialovém. „Věděls, že ta číča chodí na moje přednášky?“
Smutně se pousměji. „Chodí i na ty moje. Ano, moc jí to sluší. Ale jak se zdá, tahle krása je už rezervovaná pro někoho jiného.“
„A to mě má zastavit?“ zeptá se mě kolega.
Dobrá otázka, pomyslím si. A to mě má zastavit?
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Detailně se teď věnuji každému ze vzorků. Jako první zkoumám exemplář 1. Objekt A, muž, dvaatřicet let, čerstvý vdovec. Objekt B, jeho žena, zesnula ve věku 25 let. Výzkum zakládám jak na analýze přímé, prostřednictvím pozorovaných subjektů a událostí v aktuálním prostoru a čase, tak na nepřímé, skrze data získaná eliminací vzpomínek a myšlenek shromažďovaných objektem A. Takto postupuji i u obou zbývajících exemplářů 2 a 3. Ne náhodou jsem si pro hlubší rozbor ve všech třech případech zvolil osoby mužského pohlaví, jejichž způsob chápání světa, života, osudu a podobných abstraktních pojmů je pro mě bližší a tedy i snadněji uchopitelné než v případě subjektu femininního.
Objekt A trpí ztrátou milované partnerky a uzavírá se do svého světa, plného výčitek, sebeobviňování a otázek, na něž nezná a snad ani nechce znát odpovědi. Jedná se tím pádem spíše o jakési řečnické obraty, které mají podnítit vzpomínky, uložené hluboko v šedé kůře mozkové. Subjekt si je dobře vědom, že právě prostřednictvím vzpomínek, cituji: „Lze udržet obraz mé milované stále živý, jako by nikdy nezemřela.“ Je nad slunce jasnější, že toto prohlášení postrádá jakoukoliv vědeckou hodnotu, neboť jde o naivní, čistě surrealistické tvrzení, odůvodněné touhou po znovunalezení mentální rovnováhy.
Subjekt si velmi dobře uvědomuje, že došlo ke smrti jak fyzické, tak mentální; stejně tak započal fyzický rozklad těla. O to překvapivěji se pak jeví postoj, který objekt A v této záležitosti zaujal; jeho naprosté odmítání přijmout skutečnost dalšího nebytí subjektu B působí směšně a nepochopitelně. Je tedy třeba položit si otázku, co ho vede k přesvědčení o metaforické nesmrtelnosti partnerky, či víře v tzv. posmrtný, čili další život, v němž se znovu shledají.
Badatelská poznámka: Veškeré dosavadní průzkumy v této oblasti nezmiňují jakoukoliv reálnou existenci tohoto „života po životě“ a je tedy neprofesionální a nevědecké se domnívat, že něco takového má reálný základ.
Co ti dává sílu věřit, že smrtí nic nekončí, ale začíná? Co je to?
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Jdou si pro mě. Slyším ozvěnu těžkých vojenských bot dupajících dlouhou chodbou směrem k mé cele. Podle zvuku odhaduji jejich počet na tři až čtyři osoby. Mezi nimi zaznívá i klapot střevíců na mnohem drobnějších, útlejších ženských nohách. Jdou si pro mě, aby mě odvedli za muniční sklad, postavili mě ke zdi a tam bez milosti odstřelili jako zajíce. Vím to moc dobře a taky vím, kde moje tělo nalezne spočinutí. Bude jím jeden z mnoha masových hrobů, který vězni kopají pro své, k smrti odsouzené druhy a časem také pro sebe, i když to v tu chvíli nejspíš netuší. Takových jam jsem viděl už tolik, že mě vidina této, coby místa mého věčného odpočinku, nikterak neznepokojuje. Mnoho obětí potřebuje mnoho děr.
Čím jsem si vlastně zasloužil jejich zvláštní pozornost? Byla to snad má skrovná dílka, která jsem psal ve volných chvílích, čerpajíc inspiraci mezi regály starých knih v našem polozapomenutém obchodě? Ne, to určitě ne. Nepsal jsem o politice, náboženství, vědě, technice, zdravotnictví, školství, veřejných a státních složkách ani ničem podobně zaměřeném. Mé náměty byly mnohem prozaičtější a romantičtější – byl jsem autorem krátkých povídek na téma život, láska, radost, smutek, hněv a jiných podobně abstraktních okruhů lidské psychiky. Těžko jsem takovou publikací mohl urazit vznešenou Třetí říši či jejího všemi obdivovaného vůdce. Přesto jsem se stal pro novou, lepší, čistší společnost hrozbou, kterou je třeba neprodleně odstranit.
A tak jsem teď tady a poslouchám, jak se kroky mých katů přibližují. Neobávám se smrti ani bolesti, bojím se zapomnění. Děsí mě, že až zemřu, nebude tu nikdo, kdo by si naši zvláštní lásku pamatoval, kdo by ji udržoval při životě.
I když jsem to byl v našem vztahu vždycky já, kdo měl hlavu v oblacích a realisticky uvažoval spíš jen náhodou, nedokážu přestat pochybovat. Zůstal jsem jen já a neměl jsem možnost zaznamenat náš příběh. Co jsem to udělal? Jsem přece spisovatel, tohle byla má povinnost. Měl jsem zajistit, že z nás zbyde víc než jen ta v zemi tlející těla, která jako tisíce jim podobných jsou jen anonymními obětmi rozkládajícího se světa.
Co jsem to udělal?
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Hlas mladého, dlouhým hladem, žízní, psychickým i fyzickým mučením zlomeného muže rezonuje místností. Dívám se do jeho vyhublé tváře, zapadlých očí bez špetky lesku, nahlížím do jeho trpící duše.
Před sebou mám v jiném náhledu otevřenou studii totalitních režimů od kolegy – odborníka na toto téma. Snažím se pracovat soustředěně, oprostit se od jakýchkoliv irelevantních myšlenek a pocitů, ale ke svému překvapení shledávám, že je stále těžší vnímat osudy lidí, jejichž život pozorně zkoumám a popisuji, jen jako pouhé prameny ke studiu chování subjektů. Začíná mi docházet, že právě já jsem tím archivářem, zaznamenávajícím příběh mladého páru, jejichž lásce nebyla doba, v níž žili, příznivě nakloněna.
Já jsem tím spisovatelem, píšícím kroniku jejich vztahu.
Tyhle myšlenky jsou nebezpečné. Nutí mě opouštět čistě vědecký přístup a zabíhat do citové roviny, kterou před svými ctěnými kolegy a sympoziem učenců nemám nejmenší šanci obhájit. Vždyť ji nedokážu vysvětlit ani sám sobě! Nelíbí se mi to, nelíbí se mi, co se se mnou děje. Možná bych měl zajít na ošetřovnu, zjistit, zda se u mě nerozvíjí nějaká funkční vada.
Vzhledem k době mého používání by to nebylo nemožné. Je mi 147 dolionů, brzy mě čeká cesta na shromaždiště starého materiálu, určeného k recyklaci. Ale do té doby musím dokončit svou práci, tenhle projekt je příliš důležitý na to, abych se ho byl nucen vzdát.
Ale jak postupovat dál? Jak mám popsat to, čemu vůbec nerozumím? Čemu jako stroj nemůžu rozumět?
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Ležíme naproti sobě na posteli, držíme se za ruce a mlčíme. Dnes jsme se dozvěděli prognózu. Půl roku. Půl zatraceného roku, víc nám život nedopřeje.
Nepláče, jen se na mě dívá pohledem dítěte, které něco provedlo a teď se bojí potrestání. Uvědomím si, že se bojí mého hněvu. Můj sladký blázínku, pomyslím si v duchu, jak bych se mohl zlobit?
Nic se nezmění, stále bude má manželka, moje princezna. V dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě. Miluji ji, miluji ji o to víc, když vidím, jak zranitelná teď je. Jako vzácný křišťál, kterého se stačí neopatrně dotknout a rozpadne se na střepy. Skláním se k ní a líbám ji na bledé, vysokou horečkou rozpraskané rty. Překvapeně a trochu nedočkavě mi polibek oplácí, jako by se mi chtěla omluvit za to, že umírá.
Nikdy to slovo neřekneme, ani jednou, po celou dobu. Ano, hovoříme o smrti, a to dokonce dost často. Ale nikde ne o umírání.
Oba si smrt představujeme jako další krok na naší nekonečné cestě, krok, který je třeba učinit, aby mohl začít náš další život. Mluvíme o tom, jak se znovu shledáme, dokonce se, smějíce, domlouváme na přesném místě, kde na mě má žena v nebi počká. Já ji zase detailně popisuji, kde mě případně, budu-li žít hříšně a zpustle, najde v pekle.
Čím více její nemoc sílí, tím méně pochybuji o tom, že na nás čeká další kapitola. Není přece možné, aby tak velké lásce bylo dáno tak málo času…
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Tak a mám to za sebou. Převzal jsem tu hloupou cenu a teď do sebe můžu po zbytek večera lít alkohol a kopat se nudou do zadku. Nebo pozorovat, jak se dívka, do které jsem se zamiloval jako nějaký pitomý puberťák, vesele baví v hloučku svých kamarádů, zatímco ji za ruku majetnicky drží ten model.
Uvědomím si, že žárlím a musím se hořce pousmát. To se mi stalo poprvé v životě. Nikdy jsem nebyl tenhle typ, neměl jsem důvod dělat jakékoliv scény. Ale teď žárlím. A taky mu strašně závidím. Protože i kdyby byla nakrásně volná, já volný nejsem…
Pozoroval jsem její obličej, když jsem měl krátký, podle mého neskutečně trapný projev. Dívala se na mě, usmívala se tím svým měkkým, sladkým, vědoucím úsměvem a já věděl, že jestli je v téhle místnosti osoba, která mi ono ocenění přeje, protože ví, že si ho zasloužím, je to právě ona.
Zpozorním, když si všimnu, že se můj kolega před ní žoviálně ukloní, jako rytíř před svou dámou, a požádá ji o tanec. Rozesmátá tím gentlemanským gestem přikývne a společně zamíří na taneční parket. Náhle strašně zatoužím slyšet, co si spolu povídají, být jim nablízku. Dřív, než se rozhodnu zajít pro svou dřívější taneční partnerku, zkříží mi cestu další z mých studentek, velice pohledná a sympatická hnědovláska s ďolíčky ve tvářích, které jsou teď červené vzrušením a studem. Ochotně souhlasím a odvádím ji co nejblíže k dvojici, kterou hodlám tímto způsobem nenápadně špehovat.
Co mohu posoudit, nebaví se o ničem mimořádném, v podstatě vedou stejný rozhovor jako já se svou společnicí. Skladba končí a tak nějak samozřejmě dochází k výměně tanečních partnerů. Nevím ani jak, ale náhle se má ruka ocitne okolo jejího útlého pasu, zatímco dlaň druhé ruky opatrně stiskne tu její. Kapela spustí vídeňský, tzv. královský valčík, dle mého jeden z nejvznešenějších melodií vůbec. Začínáme tančit a svět kolem se propadne do nicoty. Nemluvíme. Jen se díváme jeden na druhého, pijeme z hloubek svých očí a kloužeme po parketu v úchvatných spirálách, téměř se nedotýkajíce podlahy.
Každý sen musí jednou skončit. Matně si uvědomuji, stále v hlubokém omámení, že se vedle mě objevil on a odvádí ji pryč, pryč ode mě. Ještě předtím, než mi zmizí v davu, zaslechnu její tiché: „Děkuji.“
Opiju se do němoty.
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Dokončil jsem svůj výzkum. Ten nejtěžší projekt, který mi mohl být vůbec kdy přidělen. S tlustým šanonem v podpaží pospíchám do Síně vědění za kněžími Strážce nekonečna. Cestou potkávám mnoho svých spolupracovníků, kteří se mi vždy uctivě ukloní, jakoby říkali: „Dobrá práce.“ Ano, je to dobrá práce, má poslední. Nejsem naivní a dobře vím, co na mě po jejím uveřejnění čeká. Tady na planetě Aerthia II platí jediný zákon: věda a nic víc. A já tu přísahu porušil, svou studií jsem popřel vše, v co jsem doposud věřil. Ale přesto vím, že je to správné, že jsem nemohl jinak. Protože je načase, abychom se konečně postavili pravdě tváří v tvář. Přestali se schovávat za nicneříkající fráze a učené citace z vědeckých sborníků a publikací a začali… žít.
Žít tak, jako žili oni. Žít a milovat bez ohledu na budoucnost, bez ohledu na následky. Nebát se přeskočit ten plot, který si navyšujeme jen vlastní zbabělostí. Nebýt jen stroji, vykonávajícími bez rozmyslu přidělenou činnost, abychom byli v pravý čas nahrazeni modernějšími, výkonnějšími jednotkami.
Výtah zastavuje v patře číslo dvě stě dvacet dva, mechanické dveře se otevírají a já se ocitám v rozlehlém, překrásném sále. Klenba vysokého stropu je podpírána množstvím mramorových sloupů, které dodávají celému prostoru na noblese a jisté sakrálnosti. Halou se rozléhá vynikající akustikou násobená Beethovenova Devátá symfonie, nejoblíbenější melodie Strážce nekonečna. Její těžké durové a svěží mollové tóny prostupují každičký kout, jakoby chtěly rozpohybovat samotné zdi kolem. Kruhovou místnost obklopují vysoká gotická okna s barevnými vitrážemi, vrhajícími do místnosti hravé odlesky široké palety barev, vytvářející nekonečné spektrum fantaskních tvarů.
Připadám si v té monumentálnosti jako mravenec, jako nicotné zrnko na rozlehlé poušti. Pod nohama, na umně provedené, z pestrých sklíček složené mozaice představující Archiv vědění, se rozléhá ozvěna mých vlastních kroků, jak se stále více blížím k vyvýšenému stupni, kde kolem masivního oválného stolu sedí na mosazných židlích s vysokým opěradlem šest starců v dlouhých, fialových pláštích. Kolem tohoto uspořádání krouží v pravidelné elipse model doposud prozkoumaných částí vesmíru, jejichž středobodem je galaxie se soustavou Altemaran. Před každým z mužů se na jemu přidělené ploše stolu odvíjejí obrazy představující výstupy výzkumů mých kolegů, plné grafů, tabulek a rozsáhlých textových částí. Kapacita mého mozku je příliš malá na to, abych si dokázal alespoň přibližně představit, kolik úplných dokumentů se celkem nachází v Archivu vědění, přihlédneme-li ke skutečnosti, že soustava Altemaran a její vědci a badatelé se podobně detailně zabývají více než deseti milióny planet, asi jedné setině z celkového, doposud objeveného počtu.
Modrá planeta je jen jednou z mnoha jí podobných, a přece je úplně jiná. Vysvětlit ale proč… no, to bude velice těžký úkol.
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
Přišli si pro mě. Zatímco vstáváš a jen v rouše Adamově se jdeš podívat ke dveřím, do nichž tlučou stále hlasitěji, ležím na lůžku vyhřátého našimi těly. Obracíš se ke mně a prosíš, abych se schoval někam do bezpečí, abych se alespoň já zachránil. S úsměvem vrtím hlavou. Vždycky ses mě snažil opatrovat, můj strážný anděli, tentokrát je řada na mně, abych ochránil já Tebe. Narychlo se oblékám, a s prstem před ústy naznačuji, aby ses pohyboval co nejtišeji. Němě mi odporuješ, ale tentokrát jsem rychlejší. Obejmu tě a vášnivě, zoufale políbím; vím, že je to patrně naposledy co kdy pocítím dotek tvých hebkých rtů na svých.
Bouchání nabírá na intenzitě. Přistupuji ke dveřím, sahám na kliku a pomalu je otevírám dokořán. Někdo mě surově přitlačí k chladné stěně chodby a zkroutí mi ruce za zády. Následuje surový kopanec do břicha, který mě donutí zaujmout polohu ležícího embrya. Poté mě mí trýznitelé, snad pro pouhou potěchu, vší silou udeří do genitálií, až se mi zatmí před očima. Z bytu se ozve vzteklý řev doprovázený hlasitými ranami, tak typickými pro pěstní souboj.
Neblázni, neblázni a uteč. Svět potřebuje nebeské bytosti, jako jsi ty.
Zvuk výstřelu rezonuje za mými, bolestí pevně sevřenými víčky ještě dlouho poté, co jeho echo v prázdné chodbě odezní. Pláču a nijak se nesnažím příval slz zastavit. Pláču, protože nic jiného už dělat nemůžu. Pláču.
Má lásko, co ti to ty vrahové udělali? Jak mohli jejich špinavé tlapy zhanobit něco tak čistého a nevinného? Nedokázal jsem to, nedokázal jsem uhájit tvou neposkvrněnost. Odpusť mi, prosím. Odpusť…
∞②⑥⑨⑧⑨①∞
„Takže vy tu tvrdíte, že lidská láska je tím hlavním aspektem určujícím lidské osudy, je to tak?“ zeptá se mě jeden z kněží, Ulminarius. V tónu jeho hlasu se neodráží jakýkoliv soud, jde o pouhé konstatování skutečnosti.
„Přesně tak,“ odpovídám co možná nejdůrazněji a těkám očima z jednoho na druhého v marné snaze postřehnout alespoň náznak sympatií či antipatií k této mé ideji.
„Uvědomujete si,“ dotáže se druhý, Ernidus, „že ve vesmíru je nekonečné množství planet. Proč bychom se měli podřizovat zákonům jen jediné z nich, a to právě této? Čím je odlišná od ostatních?“
„Protože jsem zde nalezl to, co na jiných planetách chybí. Prostý cit, schopný měnit samu podobu lidství.“ Zároveň se také ohradím: „Navíc ve své práci nemluvím o jakémkoliv podřízení se. Důležité je, aby rozhodnutí bylo zcela v souladu s naší svobodnou vůlí. Ve svém vývoji jsme dospěli daleko, patrně dál než jsme sami předpokládali. Stále nám však, i po tolika letech zdokonalování a inovací, chybí jakýsi impuls, pohon k tomu, aby byl náš život naplněnější, aby byl něčím víc, než jen pouhým výčtem dolionů, přidělených každému z nás.“
Nejstarší z kněží, Dalarenus se sotva znatelně pousměje: „A toho lze podle Vás docílit prostřednictvím lásky? Citu, který je zcela iracionální, neovladatelný a tím pádem nebezpečný pro vyspělou osvícenou společnost, jakou představují obyvatelé soustavy Altemaran?“
„Právě proto mluvím o svobodné volbě. Nikdo nebude nucen změnit svoje dosavadní zvyky, pokud si to sám nebude přát. Na druhou stranu by mělo být každému umožněno naplnit svou existenci tím, co si dobrovolně zvolí. Nechápejte mě prosím špatně, nemluvím o stavu připomínajícím cosi jako anarchii, kdy pro nás přestane být naše dosavadní práce prioritou, hovořím tu o situaci, kdy budeme mít priorit více, a bude jen na nás samotných, které budeme klást největší význam.“
Své myšlenky hájím velmi plamenně, snažím se dodat jim co nejvíce pádných argumentů, přistupovat k věci logicky a objektivně, přesně dle vědeckých postupů.
„Abych to tedy shrnul,“ ozve se doposud hluboce zadumaný duchovní Orfarius, „jak uvádíte na straně čtyři sta padesát pět, dodává onen vřelý cit lidem na odvaze, s níž čelí bolesti, zármutku, umírání a smrti, neboť věří, že jsou stvořeni jeden pro druhého. Pokud ne v tomto životě, pak po smrti se se svým vyvoleným partnerem znovu setkají a prožijí spolu naplno to, oč je nyní nepřízeň osudu připravila. Vy věříte v posmrtný život, kolego?“
„Nejde o to,“ vysvětluji a svou mluvu doprovázím přiměřenou, předem velmi důkladně promyšlenou gestikulací, „zda věřím na život po životě, pánové. Ani u zkoumaných subjektů není tato víra tím nejzásadnějším. Tím zůstává jejich přesvědčení o jisté osudovosti. Láska v jejich podání překonává všechny překážky a opovrhuje všemi rozdíly. Může vzplanout mezi kýmkoliv, ať je jejich vzájemné společenské postavení sebekomplikovanější, a všichni by si jí měli vážit, neboť bez ní pustne duše a bytí samotné je jen osamělou cestou temnotou. Zrodí se, přestože je předem odsouzena k zániku, i když oběma stranám zkomplikuje život a její cesty jsou nevyzpytatelné. A ačkoliv je mnohdy naplněna slzami, bolestí a osaměním, stojí za to ji prožít.“ Dlouze se odmlčím. „Víte, během bádání nad touto prací jsem pochopil jednu důležitou věc: jsou věci, pro něž stojí za to zemřít, ale především, pro které se vyplatí žít. Láska je bezesporu tím nejdůležitějším z nich.“
Kněží se podívají jeden na druhého. Ilirmabius, učenec sedící u stolu úplně vlevo spojí dlaně jako při modlitbě. „Myslím, že jsme slyšeli již dost. Rada kněží Strážce nekonečna se nyní poradí a až se třikráte ozve zvuk Rohu moudrosti, vyřkne své rozhodnutí. Do Archivu vědění bude Vaše dílo zařazeno pod označením Projekt AI 26/spisová značka MK, složka č. 9891.“ Posunkem naznačuje, abych se vzdálil, což také, hluboce se ukláněje, učiním.
Nezbývá mi než čekat.
Martina Kratochvílová
Povídka je součástí povídkové soutěže 2013
Zdroje obrázků:
http://www.edamskeobleceni.cz/wp-content/uploads/2012/09/damskeobleceni-saty6.jpg
http://guesswhatcb.com/wp-content/uploads/2013/01/writing.jpg
http://www.satickynamiru.cz/upload/products/741.jpg