Scifi z pátého století I.
Scifi z pátého století: Kapitola první
Bývalo mi už lépe. Tenhle den tak hezky začal a takhle hloupě končí! Je to prostě pech. Místo abych oslavoval, tak se teď houpu v jakési síti. Ale copa o to, ono by se to dalo skousnout, ale prostě o to více naštve, když jste jen před několika hodinami byli vzýváni bohem a teď se houpete bezbranný v síti, nějakého lovce nutrií!
Ale před těmi pár hodinami to bylo úžasné. Lidé se mě klaněli, skládali na mě pochvalné písně a básně a vůbec se v tu chvíli hezky žilo. Navíc mé ego má prostě takové věci rádo. Divíte se, proč sem byl tolik uctíván. No, ono se prý často nestává, aby jeden člověk pokosil celé Franské vojsko a v téhle době už vůbec ne. Lidé tu jsou jednoduší a tak ji pro božské uctívání stačí vidět jen to, jak jakýsi týpek právě světelnými paprsky rozmetal hordu barbarů s oštěpy. Inu lidem okolo pátého století po Kristu, stačilo jen málo k důkazu o zázraku.
Mám však dojem, že teď je s uctíváním konec. Jejich velký bůh, nepřemožitelný hrdina, který během pár minut porazil sám celou armádu, se bezbranně houpe v síti a nemá ani tucha jak se z toho dostane. Navíc ty dva chrochtající se vojáci, přeživší Franské zálohy, kteří se právě při pohledu na mě skáceli smíchy k zemi, také nebudou znamenat nic dobrého pro moji hrdinskou pověst. Řeknu vám, potupnější situaci jsem snad ještě nezažil. Jejich smrtelně nebezpečný nepřítel je teď terčem nekonečného záchvatu smíchu.
Už se mi na ty dva v bahně se válející vojáky nechtělo dívat a tak jsme se pokusil v síti přetočit. Inu, sice jsem chtěl abych se na ty dva ksichty neviděl, ale rozhodně jsem nepočítal, že to bude znamenat, že se síť utrhne a já skončím polovinou obličeje v blátě, naprosto uvězněn v zamotané síti. Bezmocně se škubu a bezvýsledně se pokouším vymotat ze sítě, což dle krákoravých zvuků vedlo k ještě většímu záchvatu smíchu těch dvou vojáků. Vzdávám to, pro dnešek je zkrátka božství a zázraků dost. Měl bych se spíše zaměřit na ten fakt, že pokud budou vojáci chtít, tak mi klidně mohou na místě zabít... To by byla sakra potupná smrt. V téhle chvíli se mé ego snaží být neviditelné.
Když o tom teď přemýšlím, tak by má šance mohla spočívat v tom, že by mě vojáci dovedli ke svému veliteli. Snažím se tedy vybavit, zda se při tom masakru ušetřil jejich velitele. Čím více o tom přemýšlím, tím sevřenější mám žaludek. Oni ty barbaři vypadali všichni stejně a já se zrovna nerozmýšlel, koho zabít a koho ne. Kdyby mi aspoň nevypadl ten parpskomet, když jsem se chytil do té sítě. Ležel v křoví napravo do té blátivé louže, ve které jsme si tak pohodlně ustlal.
Zdá se, že smích ustal. Avšak nyní to začínám považovat za spíše špatné znamení. O chvíli později jsme ucítil jak mi ramena sevřely dvě velké hnáty a surově mi zvedli i ze sítí na nohy. Tedy na nohy, byl jsem rád, že v té síti vím kde je nahoře a dole, natožpak abych dokázal vůbec stát. Jeden z vojáků mě tedy poskytoval podporu. Bylo to od něj šlechetné... tedy do té doby, než sem zjistil proč se v něm probudil takový náhlý soucit. Inu těch pět ran pěstí od druhého vojáka byly jasným vysvětlením, že mě jeden z vojáků zvedl jen proto, aby jeho společník neměl tolik špinavé ruce, když by mi ty rány pěstí musel dávat v té blátivé louži. No, aspoň že byli šlechetní vůči sobě.
Jako zvláštní přídavek jsem dostal ještě několik skutečně dobře mířených ran do žaludku a ještě jednu pěstí do oka a nyní jsem dle nich byl zřejmě již připravený vydat se na nějakou cestu. Musíte mi odpustit, když vynechám popis kudy jsme to vlastně šli, byl jsem rád, že sem v tom bezvědomí nemusel vnímat způsob, jakým mi odvlekli do jejich tábora.
Když jsem se v táboře probral, tak jsem hned věděl, že by bývalo bylo mnohem lepší, kdybych si ještě chvíli pospal. Zažil jsme už mnoho ošklivých probuzení a řeknu vám, taková opice po dvou litrech medoviny, zvláště této starověké, je opravdu něco. Ovšem po takové opici jsem se běžně neprobouzel nad hlubokou studnou, zavěšený hlavou dolů... to co mi čekalo v následující chvíli, však bylo mnohem horší...