Touškovské války 3
3. 4. 2012
Touškovské války
3. Tajemství starého sklepa
Lukáš vedl Lauru chodbou svého domu do míst, o kterých často mluvil, ale nikdy je nikomu neukázal. Bylo to jeho velké tajemství, na které používal kamufláž typu: když o tom ví všichni, nikoho ani nenapadne tam něco hledat, možná ani tomu věřit. Dlužno říci, že na rozdíl od většiny nevydařených pokusů s touto kamufláží, v tomhle případě to zabíralo.
Laura Lukáše následovala znuděně a nečekala nic natolik závratného, že by se nad tím měla nějak pozastavovat. Lukáše znala jako teoretika a to ve všech oblastech života, o kterých byl ochoten mluvit a už si na to i zvykla.
Dnes se to však mělo změnit.
„Jdeme do sklepa? A v tomhle?“ Tázala se Laura, když spatřila jak ji Lukáš nabízí gumovky a otevírá dveře do sklepa. Při této příležitosti se z čerstvě otevřených dveří začal linou dosud neslyšený zvuk nějakého motoru.
„Jistě. Určitě jsi už slyšela o druhém patře v našem sklepě.“ Pokrčil rameny Lukáš.
„Jo, mluvil si něco o dvoupatrovém sklepu, přičemž to druhé je zřejmě hodně staré a ehm, říkal si, že je zaplavený. Upřímně řečeno jsme ti to moc nevěřila, protože jsem u tebe už byla tolikrát a ty jsi mi tam nikdy nevzal.“ Laura přijala gumovky a pochybovačně si je prohlížela. Zřejmě měla něco podobného v ruce poprvé.
Lukáš si mezitím obul gumovky druhé. „No, tak dnes se ukáže, nakolik jsem si vymýšlel a kolik jsem toho ještě zatajil.
Laura potřásla hlavou a rezignovala. Obula si gumovky a začala za Lukášem klesat do sklepa.
Na první pohled úplně standardní, nikterak starý sklep ve kterém bylo schováno a řádně zaprášeno technické vybavení pro fungování běžného domu. Tři nevelké místnosti nesly stopy po kdysi omítnutém a štukovaném kabátu, který se nyní omezil jen na několik posledních šedých ostrůvků v oceánu žluté, opadávající malty. U stropu bylo průměrné pavoučí město, složené z několika vrstev pavučin, ale jinak opravdu nic zajímavého. Dokonce na takový sklep zde bylo poměrně málo věcí. Byl tu dostatek prostoru na úsporné tancování a oproti zdem byla podlaha až úzkostlivě umytá a dlaždičky na zemi zářily svou odporně rudou barvou. Jen ten zvuk motoru zesílil a v místnosti byl cítit odér spáleného benzínu.
„Tohle skutečně nevypadá příliš starobyle.“ Usoudila znalecky Laura.
„To vskutku není, pojď dál.“
Ukázalo se, že sklep má celkem tři průchozí místnosti, přičemž ta poslední byla o několik schodů níže, než dvě předchozí. Byla také mnohem méně udržovaná a podlahu tvořila jen udusaná hlína, přičemž v prostředku místnosti byl v podlaze podivný pás dvou řad zkosených cihel. Na jednom místě v podlaze byla také malá kovová dvířka, ze kterých si linul silný hluk motoru a z pod přivřeného kovového, značně časem a rzem okousaného poklopu se plazila hadice, ústící do roury u stěny zdi.
„Hm, měl jsme ti říct, ať si vezmeš něco staršího na sebe.“ Usoudil Lukáš, když i prohlédl do fialovo-černého kompletu oblečenou Lauru.
„To jsi asi měl, protože když vidím ty dvířka, tak mám strach, že skutečně myslíš vážně, že polezu kamsi pod zem.“
„Uhodlas. No, když se umažeš, nad námi je pračka.“ Pokrčil rameny Lukáš.
Laura se na Lukáše úkosem podívala, „Být někdo jiný, tak tě začnu podezírat z nekalých myšlenek, ale že jsi to ty, tak mám chuť se tě zeptat, nakolik by pro tebe bylo pobořující, kdybych si svlékla jen to tričko a zda bys mě nevyhnal domu. Vlastně uvažuji, že bych to udělala teď, abych nemusela lézt dolů.“
„Klidni hormony, zlato.“ Mrkl Lukáš a vyplazil na Lauru jazyk, „zdá se, že máš strach, že bych mohl potvrdit své teorie, po té,co slezeš dolů a ty bys jednou neměla pravdu, to se toho tolik bojíš?“
„Nemudruj a otvírej poklop.“ Doporučila Lukášovi Laura.
A Lukáš uposlechl a jal se otvírat starý poklop, který únavou a pohybem, na který zřejmě už dlouho nebyl zvyklý, skřípal, kňučel a zdálo se, že po tom, co ho Lukáš pustil se rozpůlí na dvě části. Poklop odhalil dvě tyče, které se při bližším pohledu jevily jako hodně starý kovový žebřík, klesající po kamenné vlhké zdi, která po metru mizela v naprosté tmě.
„Asi jsme si měli vzít baterky.“ Usoudila pobledlá Laura, když spatřila černou díru a kousek starého žebříku.
„Vím, že se bojíš tmy a tak jsem už do minulosti zavedl trochu pokroku.“ Usmál se Lukáš a otočil vypínačem, který se houpal na druhé straně poklopu.
V místnosti pod nimi se rozzářily dvě žárovky, které svým chabým světlem odhalily lesknoucí se nízkou hladinu několik metrů pod nimi a celou délku vlhké, vlastně až skoro mokré zdi, po které klesal rzí naprosto zhnědlý žebřík až k hladině pod nimi.
„Až po tobě.“ Řekla Laura, přičemž do sdělení dala její oblíbený tón, který znemožňoval jakýkoli případný odpor.
A tak začal Lukáš opatrně klesat po žebříku, který občas až nehezky skřípal v místech, kde byl spojen se zdí od které čas od času upadl nějaký ten menší, občas i větší kamínek. Podlaha byla v hloubce možná osmi metrů a tak klesání bylo poměrně dlouhé. Laura ho následovala až ve chvíli, co se Lukáš postavil do vody, která se nacházela na podlaze. Nevěřila, že by žebřík unesl je oba.
Když se Laura ocitla na podlaze, na které se nacházelo tak pět centimetrů vody, první čeho si všimla, bylo čerpadlo, které hnalo hadicí, stoupající k dvířkům ve stropě vodu z místnosti. I přes to, že jelo stále naplno, pět centimetrů vody zde stále zůstávalo. Jak Laura sledovala hadici stoupající k vrcholu místnosti, povšimla si, že strop je sklenutý valenou klenbou. Prostor působil nezvykle monumentálně, na to, že byl tak hluboko pod zemí. Kamenné stěny místnosti byly tvořeny na hrubo opracovanými bloky kamenů a osekanou skálou. Plochy stěn byly členěny poměrně hlubokými, klenutými výklenky. V jednom z výklenků se nacházely velké kovové dveře, byly pootevřené a vrstva obrostlé rzi kolem pantů napovídala, že jejich případné otevření, či zavření by si vyžadovalo mnoho síly. Z malé vrstvy vody na podlaze vystupovalo několik ztrouchnivělých, zřejmě krabic, které kdysi měli nějaký rozpoznatelný tvar, nyní to však ponejvíce připomínalo krtince ze shnilého dřeva a bahna.
„No, je pravda, že jsi mi ohromil tím, co máte pod domem, ale to bohatství stále nikde nevidím.“ Řekla Laura a vložila si ruce v bok.
„Cesta k poznání bývá trnitá.“ Když Lukáš spatřil nadzvedlé obočí Laury, odkašlal si a pokračoval. „Chtěl jsem jen říct, že půjdeme do druhé místnosti.“
Lukáš přešel k pootevřeným kovovým dveřím a otočil dalším vypínačem, který se tu houpal na kabelu, jenž sem byl přidán očividně teprve nedávno. V druhé místnosti se rozsvítilo. Laura následovala Lukáše, který se protlačil skrz škvíru pootevřených dveří.
Poté, co se jí podařilo se promáčknout skrz úzký prostor se ocitla v druhé, nečekaně ještě větší místnosti. Tentokrát byla místnost sklenuta do čtyř polí křížové lomené klenby, svedené do jednoho středového sloupu. To však nebylo to nejzajímavější, po podlaze místnosti, vlastně i o stěny opřené, všude kolem nich se nacházelo to, co Lukáš naznačoval nahoře.
„Vidíš,“ Vyrušil Lukáš Lauru z úžasu, „i v minulosti se dá najít bohatství. A protože mi to víme a zbytek společnosti ne, máme zase o jednu výhodu víc a tudíž jsou naše plány zase o kousek reálnější.“