Touškovské války 4
4. 4. 2012
Touškovské války
4. Začátek cesty
Za oknem jednoho na první pohled úplně tuctového domu v Městě Touškově zase začalo pršet. Typické jarní počasí si opět nevědělo rady, jestli už sluníčko nechat oživit zem, nebo ještě chvíli trápit Českou kotlinu v chřipkovém ráji.
Laura seděla na polstrovaném křesle a pozorovala plápolající oheň v krbu. Hřála si prokřehlé nohy a ruce, po té, co strávila společně s Lukášem několik hodin překládáváním obrovského pokladu, který našli ve sklepě tohoto nenápadného domu. Po obličeji jí poskakovaly oranžové a červené odlesky od ohně a ona přemýšlela.
O Lukášovi si vždy myslela spoustu dobrých věcí, ale nikdy nevěřila tomu, že by s jeho náturou a snílkovstvím mohl něco dokázat. Byla přesvědčena o tom, že možná prožije zajímavý život, ale že nikdy nebude schopen strhnout davy pro svoji věc. Podle ní byl jeho životní styl zajímavý jen pro velice omezenou sortu lidí.
Dnes se jí však tento náhled změnil.
„Zase padla vláda.“ Oznámila Laura s klidem Lukášovi, když opět vyšel ze sklepa a sedl si s Laurou k ohni. Ruce měl až po ramena černé od bahna, které se nacházelo ve sklepě a jeho oblečení vypadalo po těch několika hodinách značně sešle.
„Výborně, přesně dle očekávání.“ Odpověděl klidně Lukáš.
„Přemýšlela jsem o všem, co jsi mi řekl, než jsi mi prozradil existenci toho sklepa.“
„Jeví se ti to teď v jiném světle?“
„Právě, když pozoruji vše kolem, jak se naše společnost stává čím dál více zranitelnější, jak sny, naděje a touhy černají stejně rychle, jako stoupá globální zadluženost, mám na tebe teď trošku vztek.“
„Na mě?“ Podivil se Lukáš a podíval se na zachmuřený obličej Laury.
„No, mohla jsem si ještě pár let krásně žít, než by se to vše zbortilo, ale teď? Zase jsi mě zatáhl do nějakého tvého plánu, automaticky, ani ses nezeptal, zda to opravdu chci… změnit svět, prožít neuvěřitelné věci, riskovat život.“
„Znám tě už nějakou dobu. Věděl jsem, že s vědomím toho, co ti řeknu, nebudeš moct říct ne, protože sama víš, že tohle je jedna z mála možností jak to vyřešit, tedy relativně rychle.“
„Vím, ale to neznamená, že na tebe nemůžu být naštvaná. Dobře víš, jak je nevědomost sladká!“ Laura zkřížila ruce na prsou.
„To chceš být jako všichni kolem, kojena médii sice špatnými zprávami, ale naprosto oslepena nejistou budoucností a nevědoucí o událostech, které jsou opravdu důležité?“
„Znáš mě, já vím, že mě znáš, ty víš, že vím, že tě znám a proto, i když by se mi chtělo odpovědět, že bych raději žila takto, tak to neudělám. Měla bych se na všechno vykašlat, poslat tě kamsi a jít žít, ale ty víš, že bych se vrátila, já vím, že bych se vrátila. Ty víš, že tě v tomhle nemůžu nechat samotného, protože ty víš, že mě potřebuješ a já vím, že to víš. Takže… Sakra, začínám mluvit jako ty. Nemám tě ráda!“ Ukazováčkem se zabořila do Lukášova ramena a v jejích hlubokých hnědých očích to jiskřilo.
Lukáš se jen usmíval, věděl, že má vyhráno. Laura byla důležitým bodem v jeho plánu, potřeboval jí a ona to dobře věděla. Jsou tedy dva. Dva je ale málo, málo na jeho plán, který se realizací ztrácel v mlžném závoji budoucnosti, změn a možná i válek. Ale to bylo daleko, teď potřeboval další lidi a pak začne kontaktovat všechny ty důležité firmy.
Laura se ho ve sklepě opět zeptala, proč jsou ty firmy tak důležité. Řekl jí co před tím, že mají peníze a chtějí příležitosti a přerozdělení trhu. Ale bylo tu ještě něco, něco, co nakonec rozhodne o budoucím dění, tedy, když vše vyjde. Lukáš totiž znal jednoho muže, nežil v Čechách, ale kdesi ve státě Texas a pracoval pro jednu z firem, kterou budou kontaktovat. A tento muž mu něco řekl, pak mu řekl ještě mnoho věcí a to byl ten poslední impuls k uskutečnění jeho plánu, poslední dílek skládačky, poslední dlaždička do mozaiky, která ukazovala svět v reálných barvách, nikoli ve lži, kterou prezentovala média a které všichni tak slepě věřili.
Firmy, které chtěl Lukáš kontaktovat, měly totiž velice zajímavé výzkumy, a jak dobře věděl od jeho přítele z Texasu, měly také dobré praktické výsledky. Jediné, co bránilo nasazení jejich výrobků, byly smlouvy mezi státy a velkými korporacemi, které dlouho dopředu určovaly vývoj a pokrok, který bude veřejně prezentován. Realita však byla samozřejmě někde jinde. Nicméně peníze jsou peníze a i revoluční pokrok, či myšlenka se dá dotlačit k nemožnosti její prezentace, když víte jak na to a to velké korporace to věděly a uměly velice dobře. Jenže ti menší, bývají občas v hledáčcích těch velkých příliš titěrní.
„To co jsme našli dole,“ vyrušila Laura Lukáše z úvah, „máme právo to prodat, něco je opravdu nenahraditelné a unikátní.“
Lukáš se podíval do ohně. „Víš, jako milovník historie bych ti měl říct, že rozhodně ne, že vše patří do muzeí, archivů a nemělo by se na to zapomenout. Jenže… Muzea se zavírají, exponáty ve sbírkách mizí, nebo se na ně jen práší. Zájem o historii se zúžil jen na to, co je aktuálně in a toho moc není. Navíc je nejhorší a z toho mám největší strach, že je dost možné, že kdybychom tohle pohádkové bohatství předali naším úřadům, nezbylo by z toho moc od muzeí. Neříkám, že je to jen fenomén Čech, v dnešní době by toto riziko bylo ve většině zemí světa.
Navíc, náš plán počítá s tím, že v konečných důsledcích bude vše závislé na obnově zájmu o vše a rozvoji vědění. Dnes není ideální příležitost pro nostalgii, dnes je potřeba jednat. Nakonec, co by pro tento poklad bylo ideálnější, než aby poslední, k čemu poslouží, byl návrat k ideálům, zájmu a naději? Navíc, když budeme vědět, komu to dáváme, budeme to mít pod kontrolu a není vyloučeno, že jednou by se nám to mohlo vrátit.“
„To zavání zneužitím těch, kteří nám nyní pomohou.“ Poznamenala Laura.
„To záleží na úhlu pohledu. Náš plán počítá s definitivním koncem starého světa, jednou budou patřit do starého světa i ti, kteří nám pomohou a jednou tam budeme patřit i my, ale to je skutečně hodně vzdálená budoucnost, obojí.“
„Takže do toho skutečně jdeme?“ Laura se svýma hnědýma očima vpíjela do Lukáše, po dlouhé době měla v očích jen odhodlání, možná trochu strachu, nakonec strach byl na místě a bez něj to nejde, když chce člověk dělat něco velkého.
„Ano, naše cesta začíná.“