Touškovské války 5
5. 4. 2012
Touškovské války
5. Třetí do týmu
Člověk nemůže být sám a už vůbec ne, když chce organizovat něco velkého. A to co se pokoušel zorganizovat Lukáš, bylo, no, slovo velké se ve světle idey Lukáše zdálo neskutečně titěrné a bezvýznamné.
Lidi, které potřeboval k těmto velkým věcem, se mohli dělit na dvě skupiny. Jedni, ti nejdůležitější jsou ti, kteří vynikají v nějakých lidských vlastnostech, jako například v organizátorských schopnostech, v odhodlání, vizích, mají velké charisma, nebo hodně peněz. Tito lidé povětšinou znají pravdu, kam plán směřuje, jsou ochotni dané věci obětovat vše, co jde a na nich záleží, jak se vše zadaří.
Druhou skupinu tvoří přívrženci, šedé stíny za velkými lidmi a naprostá většina masy, která je pak skutečně vidět a vytváří kulisu moci, či legitimizuje prováděný plán, kdy to vypadá, že když za ním stojí velké množství obyčejných lidí, tak přeci nemlže být tak špatný.
Nutno podotknout, že početnost lidí druhé skupiny, je dost závislá na kvalitě skupiny první, přičemž ta první skupina nemusí být nutně příliš početná, ale zpravidla tolik, aby i ona tvořila jakousi kulisu velkého počtu. Ta druhá skupina pak nemusí být vůbec kvalitní, přínosná, ba na ni ani tolik nezáleží.
Ostatně tento model byl už mnohokrát odzkoušen a nedejte se mást, i většina demokratických režimů a velkých realizovaných plánů je na něm z velké části postavena.
A tak i Lukáš vyrazil za svými přáteli, které považoval za důležité k realizaci svého týmu.
„Zajímavý plán,“ zachmuřeně pokyvoval Lukáš zvaný Karlan, nejbližší kamarád Lukáše z Touškova, „je vidět, že jsi o tom dlouho přemýšlel a vše máš zdá se připraveno.“
Karlan byl prvním člověk, kterého Lukáš oslovil hned po Lauře. Seděli spolu v jedné z Plzeňských kaváren a probírali Lukášovu vizi. Uběhly už dvě hodiny, co se zde posadili a Lukáš od té doby nepřestal mluvit. Karlan celou dobu mlčel a pozorně poslouchal, tyto slova byla první, která na adresu Lukášova plánu pronesl.
„Tedy, čekal jsem větší nadšení.“ Poznamenal Lukáš a zkoumal výraz svého kamaráda. U Karlana si byl pět jistý, že neodmítne, ale tato reakce ho překvapila.
„Víš, že jsme pacifista, tohle zavání velkými problémy, pokud se to povede rozjet.“
Lukáš chvíli váhal, než odpověděl. „Může a nemusí, ehm válka nemusí být prostředkem, jak dosáhneme svého. Stále počítám s tím, že dokážeme využít toho, co víme, abychom většinu svých požadavků protlačili mírovou cestou.“
„Jistě, většinu, ale ne všechny. Přijde doba, kdy proti nám bude stát hrstka posledních zoufalých lidí, odhlodaných udělat cokoli, aby nebyli zapojeni do naší společnosti.“
„Tak daleko jsem opravdu zatím nemyslel, vůbec to takhle nemusí dopadnout, náš plán má několik možných vyústění, tohle je jedno z nejhorších.“ Lukáš ale věděl, že je také jedno z nejpravděpodobnějších, i když se zapřísahal, že udělá vše, aby se podobné věci vyhnul. Karlan ho nikdy nepřestal udivovat, do jakých důsledků dokázal domýšlet vše, o čem přemýšlel.
„Musíme mít přeci na paměti ty nejhorší možnosti, abychom jim v případě, že se stanou, byli schopni čelit.“
„To je pravda. Nyní však stojíme před otázkou, zda se vůbec pustit do prvních fází, i ty by mohly přinést dílčí úspěchy. Takhle daleko vůbec nemusíme dojít.“ Pokoušel se zmírnit negativní dopady své myšlenky Lukáš.
„Pokud vše dobře chápu, tak se mi nezdá jako polehčující okolnost jen dílčí úspěch. Nemůžeme v půlce přestat, říct dobře, vidíte, jak to šlo, poučte se, my jdeme dál žít. Dobře víš, že když se do toho jednou pustíme, tak už nepůjde couvnout a pokud toho necháme a vydáme se zpět do náručí běžného světa, před tím, než jej změníme, tak všichni skončíme ve vězeních a to v tom lepším případě.“
„Mluvíš na rovinu.“ Řekl Lukáš a založil si ruce na prsou. „Budu tedy mluvit na rovinu také.
Riskujeme mnoho, dokonce i své životy, uznávám. Ale vidíš jiné řešení? Když vše necháme vlastnímu vývoji, tak sice asi dožijeme v celku klidné životy, ale ze světa, který dnes známe, už moc nezbyde. Ne z nějakého nostalgického hlediska, ale z pohledu naší kultury, identity a odkazu našich předků. Až umřeme, vše půjde klidně dál a jednoho dne nebude na světě nikdo, kdo by znal Římskou říši, nebo dokonce západ, tedy ve významu euroatlantické civilizace. Naše společnost se stala dekadentní, nestojící si na svých tradicích, vše, co nás dělalo Evropany, je dnes pouhou frází v encyklopediích. Jsme příliš dobří a příliš změkčilí, že nemáme šanci ve střetu s jinými, zatím ještě mladými kulturami a to paradoxně i přesto, že jsme v mnohém vyspělejší.
Naše současná generace považuje tu starší za nepotřebnou, nehodlá se z ní poučit, nepovažuje kulturní dědictví za důležité, dokud má internet, co jíst a dostatečný příval bláta z médií, kterému říká kultura, ani se nevzbouří, ani si nepostaví na odpor. Kdyby jim jiná kultura nabídla zachování jejich způsobu života, výměnou za území, na kterém žijí, nebudou snad ani proti.
Já v takovém světě žít nehodlám, ty snad ano?“
„Já s tvojí myšlenkou souhlasím, příčina je jasná, shodneme se i na tom, že je s tím potřeba něco dělat, dokonce se shodujeme i v některých prostředcích, jak toho dosáhnout, ale jsou tu jisté věci, které se mi poněkud nezdají.“
„Jako například?“
„Jako například jsem nikde ve vizi tvého nového světa, nepostřehl otázku náboženskou a to nemluvím o tom, že uplatňovat absolutní demokracii znovu, když je jasně vidět, že nefunguje, je poněkud diskutabilní.“
Lukáš se zamračil. Věděl o Karlanových poněkud ortodoxnějších názorech, ale nečekal, že je začne prosazovat hned. „Otázka náboženská zůstává otázkou. Nemluvil jsem o ní proto, že nehodlám žádné náboženství upřednostňovat…“
„To je ale divný argument od někoho, kdo chce zachovat západní společenství, když nepovažuje otázku náboženství za stěžejní. Víra a bůh nás přeci identifikují a odlišují od jiných společností.“ Skočil Lukášovi do řeči Karlan.
„Hele, už zase hledáš rozdíly! To je furt dokola.“ Lukáš se hraně rozčílil, aby poněkud odlehčil situaci. „Ne, vážně, hele tohle jsou věci, kde bude třeba najít nějaký kompromis. Je zbytečné to rozebírat teď a troskotat na tom, když je tolik věcí, na kterých se shodneme. Co tohle vyřešit až postupně, protože jsem si jistý, že pak kompromis najdeme.
Sám dobře víš, že jeden ze základních problémů, který dneska ničí politickou scénu je přesně tohle. Jsou dva rozdílné názory a dvě strany, až do roztrhání státních rozpočtů se přetahují, společně jako jejich voliči, o tyto dva názory a neschopni ani pomyslet na možný kompromis, raději drtí ekonomiku a společnost celé země.
My přeci umíme najít kompromis a překonat rozdíly, proto jsem si tě vybral, názory si umíme vyměnit, najdeme co je dobré, co je špatné a co ještě není třeba řešit a společně dokážeme jít dál, ve prospěch celku našeho plánu.“
Karlan chvíli mlčel a pak odpověděl, tentokrát i s úsměvem. „To je pravda. Věřím, že se nakonec shodneme. Bude mi ctí ti pomoci s tvým plánem.“
„Já věděl, že nezklameš.“ Lukáš poklepal Karlan po rameni a spokojen, že začíná postupovat ve svém dlouhodobém úsilí, už přemýšlel nad dalším krokem.
„Takže jsme tři.“ Řekl Karlan.
„Ano,“ souhlasil Lukáš, „Ještě pár lidí, kteří jsou potřeba, a můžeme začít. Příští týden jedu do Texasu, byl bych rád, kdybys jel také.“
„Takže ti ten poklad asi mám věřit, když chceš letět do Států.“
„To si piš.“ Odpověděl Lukáš a raději zamlčel, že poklad, který se skrývá stále ještě v jeho sklepě, obsahuje mnoho věcí, s jejichž prodejem a obchodováním, by Karlan nikdy nesouhlasil…