Jdi na obsah Jdi na menu
 


Záhada Staré Země Oddechové sci-fi

30. 8. 2010

Tento příběh je psán jako pouhá oddechová tvorba. Nehledejte kvalitu, pobavení ani zážitek.... Ne, příběh snad zaujme.

Co by se stalo s lidstvem, postaveným do velice těžké pozice. Lidstvo stojí na rozcestí, může se stát součástí galaxie, nebo se spokojit s původním životem. Netušené možnosti určují novou dobu.

 

 

icevolcano_fulle.jpgDrtivý dopad fúzní rakety způsobil lokální zemětřesení a v místě dopadu se na pár okamžiků vytvořilo malé peklo na zemi. Další raketa už nezasáhla jen park, ale nejbližší zástavbu. Mrakodrap se prohnul a v obrovském žáru se doslova roztekl před očima. Bylo to hrozné, ta beznaděj, která procházela myslí každého člověka, který to viděl, byla zdrcující. A když už si myslili, že tohle je konec, tak fúzní rakety přestaly létat po jedné. Mnoho rojů se trefovalo do měst a vznosných staveb v nich. Následovala předměstí, někde slumy jinde bohaté vilové čtvrti. Ze týden byla všechna velká města na planetě Zemi pouhými roztavenými krátery. Další měsíc trvalo, než stejný osud potkal i menší města. Nakonec přišla řada i na ty nejmenší osady. O tři měsíce později, již na Zemi nebylo ani památky po tom, že by tu někdy existovala nějaká civilizace. Tedy ta lidská. Zbyla totiž jediná stavba, která přežila toto peklo. Lidé, kteří přežili a podařilo se jim utéct v tom spatřovali řešení, nebo důvod, proč musela být Země zničena. Jiní snílkové v tom spatřovali klíč k opětovné obnově. Pravda však byla úplně jinde.

 

Mnoho lidí nepřežilo. Té trošce však pomohli Asanité. Mocná rasa, která kdysi vládla galaxii. Když se dozvěděli o systematickém ničení Země neznámou rasou, přispěchali na pomoc. Tak to stálo ve smlouvě. Země patřila mezi planety chráněné Markatskou dohodou a Asanité byli možná poslední, kdo ji dodržoval.

Když však dorazili k Zemi a snažili se identifikovat útočníka, tak neznámo proč, raději začali odvážet emigranty a s útočícími loděmi se nestřetla ani jedna Asanitská loď. Byla to záhada. Vládnoucí třídy celé galaxie to nechápali. I když byli Asanité na pokraji svých možností, byla to stále nejvyspělejší rasa, která nevládla systému jen proto, že jich bylo tak málo.

Lidé kteří přežili byli prozatímně umístěny na odlehlou planetu na samém okraji druhého spirálního ramene naší galaxie. Asanité již neměli prostředky na tvorbu stejné planety jako byla Země. Kdysi prý měli, ale už nikdo nevěděl jestli to jsou legendy, které tuto rasu obepínají, nebo starý historický fakt.

Planeta na kterou byli lidé umístěny nebyla zrovna úrodná a ani dvakrát pohostinná. Oceán byl mrtví a občasné stepi jen občas oživil nějaký ten strom. Lidská kolonie byla umístěna pod narychlo zbudovanou kopuli, kde jim Asanité připravili prostředí, kde lidé mohli žít. Nemohli jim dát novou planetu a nechat je dál svému vývoji, tak jim dali aspoň technologie, které jim v hledání nové země měli pomoct.

Lidé svoji novou planetu nazvali Nová Země. Mnoho společného se starou planetou sice neměla, ale touha po ztraceném domově se nostalgicky usídlila alespoň v názvu tohoto neúrodného kamene na okraji galaxie.

Byl to skoro jeden Pozemský rok, tedy polovina roku Nové Země, od doby co se zde usídlili. Toto těžké období plné hledání nového systému a řešení problémů kolem pěstování potravy pod kopulí a prvními krůčky v oživení této planety, překonával téměř milion přeživších lidí velice těžce. Za velkou dřinu a i za cenu počátečních častých úmrtí se jim však vynaložená dřina pomalu začala vyplácet.

Byl čas navázat obchodní kontakty. Právě proto jim Asanité dali technologii pro cestování vesmírem. Zde náš příběh začíná. Na slavnosti k uvedení prvního hvězdného korábu Nové Země.

 

Nová Země: 23.06.2057, 05:16

fantasy-astronomy-wallpapers-15.jpg    Vzduch byl plný očekávání. Příležitostí pro oslavu za poslední rok moc nebylo a proto se k této příležitosti vyhlásil všeobecný den volna. Bylo sice těžké a nákladné zajistit chod života pod kopulí automaticky, ale lidé prostě potřebovali důvod k rozveselení, kterých bylo v poslední době hodně málo.

    Hodiny ukazovali minutu po čtvrt na šest ráno. Avšak zde bylo pokročilé poledne. Od doby co sem lidé přiletěli se ještě nikomu nepovedlo prosadit změnu času, podle této planety. Ano byly tady takové snahy, ale většina lidí k tomu zastávala zamítavý postoj. Čas staré Země se stal jedním z mála posvátných památníků původního domova.

    Asanitské náměstí bylo plné lidí. Byl to největší volný prostor pod kopulí. Na jeho západním okraji stál velký displej, který ukazoval tři hodiny a čtyři minuty do startu New Hope. První lidské lodě schopné cestovat hyperprostorem. To byl právě ten zázrak, co zde zanechali Asanité. Měla se stát první z vlajkových lodí nové obchodní flotily, která měla zajistit aspoň malý nadbytek zboží a potravy v jinak vyváženém hospodářském systému kopule.

    Zapadlá restaurace Old York byla jako vždy poloprázdná. I přes všeobecný povyk a slavnostní náladu, zde vládla standardní ospalá atmosféra. Bylo to jedno z míst, kam chodilo těch pár povalečů, kterým se už pár měsíců dařilo unikat před prací na chodu kopule. Asanité se sice ze začátku snažili vybírat jen chytré a výjimečné lidi, ale v časovém spěchu nakonec brali všechny co přežili. A proto i zde byla ta nejnižší sociální skupina a právě jediným útočištěm těchto lidí byla tato restaurace. Byla jen kousek od Asanitského náměstí, ale zapadlá slepá ulice, vedoucí k výměníku oxidu uhličitého, byla vždy raději obcházena každým slušným člověkem.

    Vstupní dveře zasyčely a ztěžka se otevřely. Na dva nově příchozí dýchla zatuchlina a vlhkost. U pár spoře osvětlených stolů sedělo několik opilých zákazníků. Spěšně zamířili ke stolu v rohu restaurace. Jen co dosedli přijel k nim automat s nabídkou nápojů. Červeně svítící kontrolky naznačovaly, že původně velký výběr je dnes zúžen na pouhé tři nápoje, které ještě automatu nedošly. Oba zvolili kávu. Na místní alkoholické drijáky neměli chuť. Automat zašramotil a po chvilce váhání jim na stůl vyjely dva otlučené plastové hrnečky s obsahem černé tekutiny, která byla nejspíše tou nejlevnější náhražkou skutečné kávy.

    Vyšší a mohutnější muž měl přes sebe přehozený šedý plášť. Oblečení pod pláštěm nebylo určeno pohledům zvědavců. Druhý muž byl o poznání menší a hubenější. Měl na sobě ten samý plášť. Vyšší z nich promluvil:

„Guvernér měl spoustu otázek,“ nadhodil rádoby ledabyle a upil z kelímku. Měl co dělat,a by odpornou tekutinu spolkl a proto raději kelímek zase postavil.

„Ten má přeci otázek vždy až moc,“ odpověděl druhý muž.

„Jenže tentokrát mi vyhrožoval nahrazením. Měl tam dokonce záznam Hankinse. Dalo mi velkou potíž se tvářit nezúčastněně Musel jsem přistoupit na nahrazení, bez toho abych dal najevo, že mi to vadí,“

„Oni odhalili Hankinse?“ Podivil se druhý muž, „To je špatné,“ odmlčel se. Po chvíli pokračoval, „Důležité však je, že jste zůstal vy a já. V podstatě já tu akci mohu řídit na palubě sám, aby nedošlo k žádnému podezření,“

„To by bylo asi nejlepší. Už to, že jsme teď utekl ze zahajovacího ceremoniálu a přepravy lodi, mi dalo dost práce, ale nakonec to snad vyjde,“

Chvíli oba mlčeli. Mohutnější z nich se neustále díval na otlučené hodinky, které měl na ruce.

„Už máte přibližný plán, při které z tras si uděláme odbočku?“ Zeptal se menší muž.

„Rozhodně musíme dorazit na první určenou planetu. Mám dojem, že zkušební stroje, postavené před mojí lodí, budou mít hlídky,“

„Guvernér má tedy k dispozici ty lodě,“ spíše než otázka to bylo prosté konstatování.

„Ano. Dnes sem si to ověřil,“

„Já vám to říkal,“

„Podstatné je, že mají krátký dosah. Druhou trasu bych mohl už upravit,“ odpověděl větší muž a opět se podíval na hodinky.

„Záleží na vás. Já se zatím porozhlédnu po té planetě, třeba bude někdo něco vědět,“

„Jak jste vůbec pokročili tady?“ Chtěl vědět mohutnější z mužů,

    Druhý muž pozvedl hlavu a poprvé mu bylo trochu vidět do obličeje. Velká jizva, která mu hyzdila pravou tvář se matně zaleskla v chabém světle. „Tohle není vaše starost. Ne, že bych vám nevěřil,ale jak jsme říkal, je lepší, když o těchto věcech víte co nejméně. Případ z Hankinsem to jasně ukazuje. Stačilo málo a celá naše akce se mohla zrušit,“

    Mohutnější muž se ošil. Nebyl zvyklí na takové jednání. Jediný kdo s ním takto jednal byl tento muž a Guvernér. Jenže Guvernér na to měl funkci, tohle byl nikdo, snílek, ale měl dobré sny a stejnou myšlenku jako on sám a proto mu to vše trpěl. „Dobře,“ řekl jen a více se k tomu nevyjadřoval, „Budeme muset jít,“ dodal ještě.

„Ano,“ druhý muž se konečně také podíval na své digitální hodinky, „je nejvyšší čas, chtěl jsem se jen ujistit, že jde vše dle plánu,“

„Nezklamu vás, jde o budoucnost,“

„O minulost také, ta je klíčem k budoucnosti,“ dodal neurčitě menší muž.

Zvedli se a vyšli z baru. Zatuchlý pach nechali za vrzajícími dveřmi. Menší muž se rozhlédl, „Běžte první, já tu chvíli počkám,“ řekl a dodal, „Uvidíme se na lodi, Generále“

    Generál po něm hodil krátký vyčítavý pohled. To poslední co chtěl bylo, aby mu v těchto místech říkal jeho hodností. Avšak pouze krátce kývl a zmizel na konci ulice v ruchu Asanitského náměstí.

„Druhý muž tam ještě chvíli stál. Z kovové konstrukce výměníku oxidu uhličitého se namáhavě vysoukala postava a potichu přišla k menšímu muži. Postavila se těsně za něj a tiše řekla, „Tak co, je vše v pořádku a připraveno?“

„Vše v pořádku. Jen Hankins...“ nedokončil.

„O Hankinse se nestarej,“ řekla druhá postava tvrdě, „Jeho chyba, že s nechal chytit. Svoji práci však odvedl. Teď je zbytek na tobě,“ na malý okamžik se odmlčel a pak takřka posměšně dodal, „Majore Johnsone.“

Johnson se pod kápí pousmál. Jeho nová hodnost mu k jeho jménu zněla stejně posměšně, jako jeho společníkovi. Úsměv mu však z tváře okamžitě zmizel. „Jak pokročila akce Aurora?“

    Druhý muž přistoupil vedle Johnsona, „Budeme tě informovat. Ale jde to celkem dobře. Problém, je že lidé kolem Guvernéra něco tuší. My už si poradíme. Důležité je, abys uspěl ty. Politika je moje věc,“

„Tak tedy mnoho štěstí.“ řekl Johnson a ztratil se také v hemžení Asanitského náměstí.

    Druhý muže jen šeptem dodal, „Mnoho štěstí tobě.“ Věděl, že jejich úspěch záleží právě na Johnsonovi a Generálovu Brownovi. Zbytek už nebude tak složitý. V mnoha lidech doposud přežívá velká touha odhalit tajemství staré Země.

 

Nová Země: 23.06.2057, 08:10

214187-original1-vwid1.jpg    New Hope. Už jen její název ukazoval, kolik nadějí do ní lidé vkládali. Vesmírné koráby stavěné na staré Zemi se s ní vůbec nedaly rovnat. V dobách, kdy v silách lidstva bylo vyslat loď s posádkou maximálně k Marsu, byl tohle neskutečný skok. Asanité lidstvu daly technologie, které předčily veškerá očekávání a uspíšily vývoj o dobrých pár stovek let.

    Lidé však dostaly plány jen pohodných systémů a některých jiných technických maličkostí. Celkový design už měl vycházet z lidské iniciativy. Výsledkem bylo, že objemný hyperprostorový pohon zapříčinil, že celá loď byla skutečně gigantický rozměrů, oproti původním lidským vesmírným plavidlům. Nabízela prostor pro třicet členů posádky a sto tun nákladu. Náklad bylo nakonec to hlavní, kvůli čemu byla zkonstruována. Vzhled této lodi však neměl lahodit oku. Měla hlavně fungovat, na designové prvky nebyl při konstrukci čas a ani prostředky.

     Jediné s čím však lidé mohli obchodovat bylo železo. Planeta, na které teď sídlili ho měla mnoho. Železo a kamení, to byl teď nový domov lidí. Právě proto , krom obchodu, bylo dalším úkolem posádky hledat planety vhodné pro lepší život. Asanité jim dali k dispozici mapy tohoto sektoru. Řekli jim, že není příliš prozkoumaný a že mohou nalézt mnoho neobydlených planet, některé možná i více než vhodné, pro bydlení a přesídlení lidstva.

    Do zdejšího sektoru patřila i stará Země, ale Asanité dali jasně najevo, že do zdejšího problému by se lidé zatím, rozhodně neměli plést. Většině vládnoucí garnitury to ani nevadilo. Šlo jim hlavně o obchod a získání větší moci. Dobře si uvědomovali, že kontakty s okolím mohou přinést mnoho bohatství a příležitostí.

 

„Systémy podpory života?“ Zřetelně položil otázku generál Brown. Seděl ve velitelském křesle, které mělo nejlepší výhled nevelkým průhledem. Byl oblečený ve své slavnostní uniformě, plné odznaků a vyznamenání. Od jeho plešaté hlavy se občas odrazila zelená barva kontrolek.

„Systémy funkční a jedou,“ odpověděl technik, který seděl v zadní části můstku.

„Komunikace?“

„Ano,“ zazněla krátká odpověď,

„Inerciální tlumiče a umělá gravitace?“

„Vše běží, systém nehlásí žádné problémy,“ klidně odpověděl poručík Linda Morrison.

    Generál se neubránil malému úsměvu. Vše běželo jak mělo. Start se zřejmě nebude odkládat. Rozhlédnul se po můstku. Bylo zde šest lidí, řídicích loď. Samotná paluba nebyla nijak rozměrná a těchto šest osob se zde poměrně tísnilo. Nejvíce prostoru měl samozřejmě generál. Seděl uprostřed prostoru, přímo naproti průhledu z lodi. V oblčejcíh přítomných bylo poznat očekávání, u některých možná i strach. Jedině Major Frank Johnson seděl v klidu. S kamennou tváří se díval na svůj displej a sledoval údaje. Generál pocítil nenadálý pocit viny. Stále nebyl úplně přesvědčen, jestli neměl vše prozradit a zachránit tak původní účel letu. Přišel by sice o svoji pozici, ale na téhle cesty by se tak nemuselo přihodit nic mimo plán. Ano, byla tu spousta neznámých, ale s tímhle člověkem na palubě a jeho plánem, kterému generál ještě plně nevěřil bylo vše mnohem více nejisté.

    Zatřásl hlavou, nechal se unést myšlenkami, stiskl komunikátor a promluvil: „New Hope je připravena ke startu, žádám o povolení startu.“

    Chvíle ticha a zazněla odpověď: „Povolení uděleno. T mínus tři minuty do startu, poslední sekvence odpočítávání zahájena,“ po tomto sdělení se na hlavním displeji můstku zobrazily velké digitální číslice, které začaly odpočítávat poslední tři minuty do startu.

     Johnson konečně zvedl oči a podíval se na poručíka Morrisnovou. Ona jeho pohled opětovala. Letmo se usmála a už se opět odvrátila ke svému terminálu. „A je to tady.“ Zašeptal si pro sebe Johnson.

 

    Asanitské náměstí bylo plné až k prasknutí. Oči všech spočívaly na obrovském displeji, kde vedle obrazu samotné lodi se majestátně vypínaly číslice oznamující posledních deset sekund do startu. Lidé začali spontánně nahlas odpočítávat.

    Vně kopule se od lodi oddělilo jediné co jí spojovalo se zbytkem lidského mraveniště. Dlouhá spojovací chodba zajela zpět. Povrch se zatřásl. Čerpadla právě vypnula a loď jela na vlastní zdroje. Další mohutný otřes upozornil na start anti-gravitačních motorů. Loď nejprve zahalil prach, který byl usazen na startovací rampě a sílou mocného odporu gravitaci obracejících motorů odfouknout daleko od ní. Lidé po dlouhé době pocítili očekávání. Tisíce tun těžký kolos se s mohutným hlubokým duněním nadzvedl několik milimetrů nad povrch. Hluboký táhlý zvuk se stupňoval. Uvnitř lodi bylo malé zemětřesení, vše však šlo dle plánu.

    Poslední vteřina a na všech displejích se zobrazil digitální nápis 00:00.00. S tímto signálem projel povrchem poslední mocný otřes a těžkopádná mohutná masa železa a dalších těžkých odolných kovů se vznesla jako pírko za účinků zpětné gravitace, kterou vytvářely zázračné motory.

    Ještě pár okamžiků bylo na displejích umístěných různě po městě vidět stoupat obrys lodi, následně už jen černou tečku a pak zmizela úplně. Bylo po hlavním programu. Nyní se v rámci oslav po celém městě rozduněla hudba a veselí, lidé konečně mohli také jednou oslavovat a pořádně si to užít. Tento večer nejeden mozek přišel o mnohá data, vlivem všeho co v sobě mělo aspoň trochu alkoholu.

 

    Reproduktory na obyvatelné části lodi zapraskaly. „Posádko, mluví k vám generál James Brown. Slavnostní start je za námi a před námi mnoho práce. Připravte doky na vypuštění satelitů. Hyper technici půjdou prověřit motory, než poletíme. Čeká nás dlouhá pouť, doufám, že až se vrátíme, tak přineseme našemu lidu ten toužený blahobyt. V 14:00 se všichni dostaví do hlavního sálu na poslední briefing před letem. Děkuji za pozornost,“ reproduktory opět utichly.

    Na můstku zatím generál pokračoval: „Morrisnová, běžte pomoc s umisťováním satelitů. Čechov je sice génius, ale na ovládání manipulátoru jste jednička vy. Majore Johnsone, vy pojďte se mnou. Půjdeme na pozorovací palubu sledovat vypouštění satelitů.“

„Ano pane,“ řekl suše Johnson.

 

    Všichni tři vyšli z můstku na krátkou temnou chodbu. Vše zde vypadalo nedodělaně. Po stěnách se táhlo mnoho trubek a drátů, ničím nekrytých a podlaha vytvořená z mříží také nepřidávala na útulnosti. Světly se zde zřejmě šetřilo a tak většina vnitřních prostor vypadala ponuře. Na konci chodby byly dveře výtahu. Generál s majorem nechali odjet Plukovníka Morrisnovou jako první. Směřovala dolů, kdežto oni nahoru.

    Za dobu, než přijel výtah neřekl ani jeden z nich vůbec nic. Jen trpělivě čekali až přijede výtah.

    Indikátor krátce blikl a výtah se otevřel. Generál vstoupil a hned za ním Johnson. Dveře se rychle zavřely. Generál stiskl tlačítko s popiskem Vyhlídková paluba. Výtah se rozjel.

„Chtěl jste se mnou něco probrat?“ Zeptal se chladným tónem Johnson.

„Ano, vlastně ano. Ale až na vyhlídkové palubě.“

    Výtah se otevřel. Znovu stáli v krátké chodbě, ze které ústily jediné dveře. Přišli k nim a dveře se otevřely. Ocitly se v nejpůsobivější místnosti lodi. Stěny i strop tvořila osmiboká kopule. Osm stran kopule a seříznutý vrchol byly vyplněny velkými okny. Skrz okna bylo vidět jak na celou loď, tak do volného prostoru. Na obloze bylo mnohem méně hvězd než kdysi na Zemi. Tato planeta se nacházela mnohem dál galaktickému středu a na samém konci spirálního ramene. Stará Země ležela na samé hranici zdejšího sektoru. Za jejich zády se rýsovala tmavě modrá, místy až černá planeta.

    Generál s majorem se dívali na dveře velkého hangáru, které se pomalu otevíraly. Dnešní úkol byl jasný. Vypuštění telekomunikačních a průzkumných satelitů mělo odhalit zatím nezjištěné tajemství této planety. Start New Hope byl ideální příležitostí, jak využít její zatím prázdný nákladový prostor.

„Nechcete mi prozradit konečně více?“ Promluvil generál. Jeho tváš byla neprostupná.

     Johnson se na něj otočil. Upřímně tuhle otázku čekal, ale stále nevěděl, kam by mohla vést, rozhodně mu ještě nechtěl nic důležitého prozradit, tedy do doby, než si s ním bude jistý, což teď rozhodně není.

„Máte všechny pro vás důležité informace,“ odpověděl neurčitě Johnson.

„Skutečně,“ suše konstatoval Brown, „já si to nemyslím. Krom toho, že jste mi řekl, že jednáte za lidi, kteří chtějí objevit tajemství staré Země a tím možná vyřešit otázku lidstva, nic více nevím,“

„Víte mnohem více, než všichni ostatní a pro vaše dobro je nejlepší, když nevíte nic navíc,“

    Generál Brown se zhluboka nadechl a otočil se přímo na Johnsona. V jeho očích se zračil vztek, ale když promluvil, tak měl klidný a vyrovnaný hlas: „Vážený pane Johnsone. Neměl by ste zapomínat, že teď jste ne mé lodi, kde velím jen já. Stále vás ještě mohu poslat na zem. Zde mi v tom nikdo nezabrání. Jste tu jediný a já vám úplně nevěřím.“

    Johnson se pro sebe pousmál. Přesně tohle čekal. Mávání hodnostmi a klamným dojmem, že je tu sám. Otočil se také na generála a klidně mu odpověděl: „Generále Browne. Opravdu si myslíte, že jste tady na této lodi pánem a plně v bezpečí, před naší organizací? Myslíte si, že jsem jejím jediným zástupcem na palubě?“

    Tohle generála poněkud zaskočilo. Nečekal, že by ještě někdo z té podivné organizace pronikl na palubu. Vždyť se toho blbého technika zbavil. Johnson využil chvilkového zaváhání.

„Generále, pokud budete spolupracovat, tak nejen že pomůžete lidstvu mnohem více, než když se budete držet původního plánu, ale možná získáte mnohem více, než by jste čekal. Musíte mi jen věřit,“ zvolil konečně smířlivý tón, „jednáme v zájmu lidstva. Lidé, kteří vás poslali na tuhle výpravu, jsou typičtí pozemští moci chtivý pánové, kteří dál mají moc a chtějí ještě větší. Starým způsobem žití, se naše civilizace nepohne z místa. Věřte mi, až bude čas, tak vám vše vysvětlím. Potřebuji vás, jste velice důležitý pro celý plán.“

Generál chvíli mlčel. Pak se otočil a sledoval, jak vylétá první satelit. Manipulační zařízení ho přesně poslalo na tu správnou dráhu. Plukovník Morrisnová to prostě uměla.

„Dobře Johnsone. Doufám, že má důvěra ve vás nepřijde lidstvo draho,“

„O mnoho méně, než by ho přišla důvěra v guvernéra a vládnoucí kastu.“

 

    Poslední satelit byl vypuštěn. Vědci na Nové Zemi jásali radostí, nad novými daty a New Hope byla konečně připravena k historicky prvnímu letu hyperprostorem. Posádka už opět seděla na svých místech a ve všech vřela vlna očekávání.

„New Hope řídicímu středisku. Prověrky hypermotoru dokončeny. Jsme připraveni ke startu.“ Říkal zrovna generál. Seděl už opět ve svém velitelském křesle.

„Start povolen,“ zazněla odpověď, „přejeme vám, ve jménu celého lidstva, mnoho štěstí a šťastný let.“

Genrál kývl na Morrisovou, která stiskla poslední příkazy.

    Nikdy ještě let hyperprostorem nezkoušeli. Na pokusné zařízení nebyly prostředky a Asanitům se plně důvěřovalo. Měli jen chabou představu toho co teď přijde. Loď se otřásla. Navigační systém ještě jednou překontroloval výslednou trajektorii. Tyto hvězdné mapy a navigační údaje měli také od Asanitů a jen málokdo chápal, jak vlastně fungují. Přišel ještě jeden otřes a loď zmizela. Žádné světelné efekty, nic. Pro pozorovatele z Nové země to zaznamenalo jen jedno. Loď na radarech byla a následně už nebyla. Historický první lidský let hyperprostorem proběhl. Lidé na Nové Zemi, se však nemohli dozvědět, jak dopadl. Nezbývalo jim nic jiného než čekat, až se New Hope vrátí, jestli se vrátí.

 

New Hope 23.06.2057, 11:32

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA